Zahrada Kinských - historie
Svahy v místech zahrady Kinských pokrývaly zprvu lesy, od 12. století z větší části vinice. Existenci vinic dokumentuje darovací listina Vladislava II. z roku 1146, který vinicemi, táhnoucími se od paty Petřína až k jeho temeni, obdařil nedaleký klášter plaských cisterciáků. Za Karla IV se cisterciácká část vinic nazývala V Ráji nebo též Ráj. Další vinice se jmenovala V Kartouzích a patřila klášteru kartuziánů. Táhla se až do Košíř, z plochy dnešní zahrady Kinských zabírala jen menší část. V důsledku husitských válek cisterciácký klášter zanikl a vinici V Ráji zabralo Staré Město pražské. Vinice V Kartouzích byla po vypálení kláštera kartuziánů prodána jako konfiskát měšťanovi Martinu ze Žamberka. Vinice se zde udržely až do třicetileté války. Jen některé byly obnovovány i později. Postupně začal být Smíchov stále více vyhledáván pro zakládání usedlostí, dvorů a villegiatur šlechticů i bohatých měšťanů. Pozemky, zvané po někdejší vinici Ráj, byly pojaty do dvora, který v roce 1730 patřil Marii Anně Libštejnské z Kolovrat. Na přelomu 18. a 19. století byly smíchovské stráně Petřína pusté, protkané příkrými stezkami a obtočené vozovou cestou. Lidově se jim říkalo Vrabcovna. Na úpatí svahu byly malé zelinářské zahrady, ve střední části svahu obydlí s pecemi na výrobu kuchyňského nádobí. Pískovcové skalky v nejvyšších partiích byly tehdy holé, místy je doplňovala vřesoviště. Tyto informace jsou známy ze zápisů o likvidaci církevních držav při Prašné bráně, k nimž patřily i pozemky na Smíchově. V roce 1799 je vlastnila Josefa z Rubnerů, ale při zmíněné likvidaci církevních držav je v roce 1787 koupila již Josefina matka. V roce 1828 je od Václava Novotného koupila Růžena Kinská, matka zakladatele zahrady. Kníže Rudolf Kinský započal s budováním honosné zahrady s letohrádkem v roce 1828. Zahradu navrhl hospodářský ředitel Kinských František Hóhnel, který též práce řídil. Návrh letohrádku vypracoval architekt Jindřich Koch, který patrně navrhl i základní dispozici a prostorový rozvrh rovinaté části zahrady, vyvinuté na ose směřující k chrámu Panny Marie před Týnem, a hlavnímu sídlu Kinských, paláci na Staroměstském náměstí stojícímu v sousedství chrámu. Počáteční úpravy byly v prvních dvou letech zaměřeny na odtěžení a naopak dosypání a vyrovnání paty petřínského svahu tak, aby zde mohl vzniknout letohrádek v prostorově náročné a efektní kompozici. Na obtížné terénní úpravě údajně pracovalo několik set dělníků. Výstavba empírového letohrádku byla ukončena v roce 1831, do roku 1836 byly provedeny modelace terénu, výsadby a podchyceny četné prameny, vybudovány cesty, vyražena 380 m dlouhá štola a založeny dva rybníky s vodopádem mezi nimi. Do roku 1836 nebo kolem něho byla postavena vrátnice, kočárovna zvaná Švýcárna, stavení zaměstnanců, zahradní stavení a deset skleníků pro tropické a subtropické rostliny. Budování zahrady přerušila tragická událost v roce 1836, kdy Rudolf Kinský zemřel na následky pádu z koně při závodech. Dílo po jisté pauze završila ovdovělá Vilemína Kinská. Jejím spolupracovníkem se stal Bedřich Wünscher, Hóhnelův následník ve funkci hospodářského ředitele. Wünscher působil ve službách Kinských celkem 62 let. Ze zahradnického pomocníka se postupně vypracoval na vedoucího zahradníka, pak správce a nakonec hospodářského ředitele. Navrhl úpravu výše položených partií, o které byla zahrada zvětšena v letech 1848 a 1849, kdy Vilemína Kinská přikoupila menší usedlosti Husinku a Štikovku. Wünscherovým dílem byl též plán dokončené zahrady, který vyhotovil v roce 1855. Originál, uložený v archivu na Staroměstské radnici, byl při požáru radnice v roce 1945 zničen, plán je znám pouze z kopií. Existence úpravné zahrady, do které se mohli dostat i zájemci z řad veřejnosti, a to dvakrát týdně na vstupenky, vydávané v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, souvisela se zakladatelskou generací. Toto údobí trvalo do 70. let 19. století. Již v roce 1870 byly zrušeny některé skleníky a rostlinstvo převezeno do Heřmanova Městce. V 80. letech došlo k prodeji ovocné a hospodářské části zahrady pro účely výstavby kostela sv. Gabriela s klášterem benediktinek, která proběhla v letech 1888-1891, a další části zahrady pro výstavbu ústavu hluchoněmých (1901-1902). Poslední soukromý vlastník, Ferdinand Kinský, měl v úmyslu zahradu rozparcelovat a zastavět v dolní části podél Holečkovy ulice činžovními domy a v dalších částech domy vilovými. Smíchovská obec žádost doloženou plány na rozparcelování a zástavbu zahrady zamítla. Spolu s pražskou obcí ji po vleklých jednáních od Ferdinanda Kinského odkoupila a dne 12. května 1901 zpřístupnila veřejnosti. Do letohrádku byly přeneseny sbírky národopisného oddělení zemského muzea, otevřené veřejnosti 15. května 1903. Zahrada měla být podrobena úpravám, které by ji změnily v "národopisné sady". Na tuto úpravu byly dokonce plány, které na žádost obou obcí vypracoval tehdejší ředitel pražských zahrad a parků Karel Skalák. Vzhledem k vysokým nákladům však z realizace velkorysého programu sešlo, resp. došlo k jeho redukci na rozmístění jednotlivých národopisných objektů do zahrady a zřízení krajinsko-botanické zahrádky na malé ploše za letohrádkem. Tu navrhl opět Karel Skalák, realizace se uskutečnila za řízení profesora Nekuta, avšak již krátce po první světové válce zahrádka zanikla. K objektům, rozmístěným v zahradě, patřila nejprve Boží muka, která předtím stávala před kostelem sv. Prokopa na Žižkově. V zahradě byla umístěna v blízkosti horního jezírka. Dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic byla umístěna hned za letohrádkem, stejně jako dřevěný kříž z téže vesnice, který byl následně přemístěn na schodiště letohrádku. Měnilo se též využití objektů, které patřily k původní výbavě zahrady. Kromě zmíněné instalace národopisných sbírek v letohrádku se zahradní stavení změnilo na restauraci, do kočárovny zvané Švýcárna byly po přestavbě umístěny sbírky zemědělského muzea. Do zahrady postupně přibývaly další objekty. V sousedství letohrádku byl v roce 1914, při příležitosti sedmého výročí úmrtí herečky Hany Kvapilové, umístěn pomník ukrývající urnu s jejím popelem. Vyhotovil jej v roce 1913 Jan Štursa. V roce 1926 byla ve vstupní části z náměstí Kinských umístěna socha Čtrnáctiletá od sochaře Karla Dvořáka, na válcovém podstavci pod platanem. Při příležitosti desátého výročí připojení Podkarpatské Rusi k první československé republice byl na plošinu poblíž bývalého domu zaměstnanců přemístěn v roce 1929 dřevěný kostelík sv. Michala z Medvedovců u Mukačeva. Do dolního jezírka byla přenesena socha Herkula z Kampy.
Pražské parky a zahrady (Božena Pacáková – Hošťálková a kol.)
|