Pane primátore, děkuji za vaše krásná slova. Vážení přítomní, rád bych poděkoval zastupitelstvu města Prahy za toto jeho rozhodnutí. Mezi rozmanitými poctami, jimiž jsem byl obdařen, si pocty této obzvlášť vážím. Z důvodu víc než srozumitelného. V tomto městě jsem se před šedesáti sedmi lety narodil, tady jsem celý život žil, tady jsem přesně před padesáti lety, kdy pan primátor a většina rady města nebyla na světě, dělal průvodce po Karlově mostě...

Je to město, s nímž žiji, a přiznávám se vám, že čím jsem starší, tím víc prožívám všechno, co se s tím městem děje. Jak to dobré, tak to, co mně se nezdá být dobré. Ranou do mého srdce je například, když někdo oddělí autostrádou muzeum od Václavského náměstí. Rozpaky a mrzutost ve mně budí, když někdo postaví gigantický dům, který je bez nápadu, a jediné, čím se vyznačuje, jsou kilometry kubické administrativní plochy…

A naopak ohromnou radost mi způsobuje, jak se obnovují fasády, jak to město dostává najednou pluralitní charakter, kolik nových živností, hospůdek, obchůdků se tu objevuje, přičemž každý má jinou výkladní skříň, jak to město žije…

Různí hosté, s nimiž mluvívám, ať cizinci, či naši emigranti, kteří tu kontinuálně nežijí a přijíždějí jenom občas, pokaždé znovu říkají, jak se to město proměnilo, jak se proměnilo v dobrém od jejich poslední návštěvy. To jsou věci, které mi dělají velikou radost.

Děkuji ještě jednou za tuto poctu.“