Park na vrchu Vítkově – historie
V dávných dobách pokrývaly vrch husté lesní porosty, které byly postupně při osidlování mýceny. Za vlády Karla IV byly na svazích, později i na náhorní planině, zakládány vinice. Většina vinic náležela k duchovenským statkům, ostatní patřily německým a českým měšťanům, k nimž patřil i pražský konšel Vítek z Hory, po němž nese kopec své jméno, i když vítězství husitů 14. července 1420 na jeho úpatí dalo později vzniknout názvu obce Žižkov. Během třicetileté války byl vrch opevňován valy a ohradami a porosty vinic ničeny. K největším devastacím došlo při vpádu pruských vojsk v roce 1757, ze kterého se zdejší vinice již nevzpamatovaly, i když lokálně došlo k jejich obnově. Celá severní strana byla až do 30. let 19. století holá. V roce 1824 byla osázena ovocnými stromy, ale ty se zde dlouho neudržely. V letech 1860-1879 došlo k pokusu o zalesnění vrchu. Také tato snaha však vyšla naprázdno vlivem bezplánovitých výsadeb, prováděných většinou jen obětavými místními občany. Teprve v 90. letech byl pověřen František Thomayer k přeměně západní roviny vrchu na městský sad. Ve východní části vrchu sad přecházel do neupravených partií, polí a kamenitých strání nad tratí. Úmysl spojit část těchto, výkupem získaných, pozemků se stávajícími sady přerušila 1. světová válka. Ladem ležící pozemky, budící dojem venkova uprostřed města, přešly i do let první republiky, kdy byla část roviny využita k výstavbě sportovního areálu tělovýchovné jednoty Sokol Praha. V meziválečném období bylo rozhodnuto vybudovat na nejvyšším bodě vrchu Vítkov národní památník. S jeho stavbou se započalo v roce 1929, když předtím bylo zvoleno místo na severnim úpatí svahu pro stavbu nynějšího Vojenského historického ústavu a vojenského muzea. Účel památníku vyžadoval zásadní změnu v dispozici parku, a tím i upravení větší části vrchu, přes jehož hřeben byla navržena parková třída, vedená osově na budovu památníku. Práce spojené s úpravou strání a rovin, vysázením okrasných dřevin a zřízením nových úseků cest byly dokončeny v roce 1938.
Pražské parky a zahrady (Božena Pacáková – Hošťálková a kol.) |