Velká strahovská zahrada - historie

Rozlehlé území, které kníže Vladislav II. věnoval klášteru při jeho založení v roce 1140, se v průbě­hu doby výrazově měnilo, ale navzdory dějinným souvislostem se udrželo jako součást strahovské­ho komplexu. V současné situaci je větší část tohoto území zahrnována do Velké strahovské zahra­dy, ještě v 19. století však příslušely partie jižně od ohradní zdi Konventní zahrady do zahrady kon­ventu a partie východně od ohradní a opěrné zdi Opatské zahrady k opatově zahradě, a to včetně plochy, na níž se dnes nachází Vyhlídka s vinicí. Jan Lohel, který byl na Strahově opatem v letech 1586-1612, dovršil vymanění kláštera z etické i hospodářské deprese, zapříčiněné husitskými bou­řemi v roce 1420, a stabilizaci pozemkového majetku včetně nastolení pořádku v zahradách a vini­cích. K jejich zdárnému pěstění přispěla přestavba románského vodovodu, vyčištění pramenů na východních svazích Petřína a podchycení vody novými štolami. O působení Kašpara Questenberka, strahovského opata od roku 1612, kdy byl Lohel zvolen pražským arcibiskupem, se hovoří přede­vším v souvislosti se stavebními počiny, a pokud se zahrad a vinic týče, pak zejména s úpravami Opatské zahrady. Jeho aktivity měly však širší záběr. Podílel se na nich také podpřevor Amand Fabi­us, který měl nemalé zásluhy právě na venkovních úpravách, především výsadbách dřevin, mezi nimi ořešáků (Juglans sp.) a dokonce teplomilných kaštanovníků jedlých (Castanea sativa).
Strahov, zpustošený a vyloupený Švédy na konci třicetileté války v roce 1648, se začal obnovo­vat až po roce 1658 za tehdejšího opata Vincence Makaria Franka. Obnovný program zahrnoval řadu počinů, které jej územně přesahovaly. Týkaly se nejen zahrad bezprostředně navazujících na klášterní budovy, tedy Konventní a Opatské, ale i vzdálenějších míst ležících v prostorovém tahu k poutnímu kostelu sv. Vavřince na Petříně. Začátkem 70. let 17. století, to už byl opatem na Stra­hově]eroným Hirnheim, pokračoval raně barokní rozvoj komplexu. Výraznou roli v něm sehrál přední architekt tehdejší doby Giovanni Domenico Orsi. V zahradách a vinicích byla podle jeho návrhu postavena řada domů, mezi nimi též sušárna ovoce, dnes dům zahradníka čp. 133/IV (tehdy ještě na území užitkové části Konventní zahrady). V této době vznikla též velká a malá pous­tevna (1673, 1674) a v horních partiích u Hladové zdi kazatelna. V nadcházejícím údobí baroka byl Velké strahovské zahradě ponechán užitkový ráz. Zastoupena v ní byla pomaria, tedy ovocné sady se štěpnicemi, vinice, plochy k pěstění zeleniny i obora. Koncem 19. století k nim byly přičleněny též užitkové plochy dříve příslušející k zahradě konventu a opatově zahradě.
V 80. a 90. letech 20. století se ve Velké strahovské zahradě uskutečnila asanační, regenerační a pěstební opatření. Na plochách s ovocnými stromy pod vyhlídkovou cestou směrem k Úvozu a Vlašské ulici je stanovili profesor Karel Červenka a Jindřich Pavliš, který též práce řídil. V lesna­tých partiích nad vyhlídkovou cestou a v ovocném sadu podél Hladové zdi je stanovil a řídil stra­hovský zahradník Milan Karas. V letech 1996-1998 se uskutečnila rehabilitace ploch značného rozsahu v části podél Hladové zdi (Strahovské ulice) zahrnující opatření stavebně technické i pěs­tební povahy, odpovídající typu ploch s ovocným sadem a lesnatými partiemi. Návrh zpracovali Milan Bubenko a Luboš Gaudník.

Pražské parky a zahrady (Božena Pacáková – Hošťálková a kol.)