TISKOVÁ ZPRÁVA: Letní shakespearovske slavnosti 2006

Hry
Othello	Od roku 1607, kdy se Othello poprvé uváděl ve Whitehallu, patří tento kus k nejpopulárnějším Shakespearovým hrám. Tragický příběh mouřenína Othella a jeho milující Desdemony fascinuje publikum dodnes: v historii slavností bude navíc nastudován úplně poprvé. Výběru titulu nahrál i samotný prostor Nejvyššího purkrabství. „Světlé kamenné zdi purkrabství navozují vyloženě středomořský dojem,“ říká ředitel festivalu Michal Rychlý o Othellovi, jehož děj se odehrává v Benátkách a na Kypru. „Skoro každý muž projde ve svém citovém životě obdobím podezřívání a žárlivosti,“ říká režisér Petr Kracik. „Othella vidím jako sled výjimečných, ale i naprosto běžných životních situací, které člověk ve skutečně silném vztahu zažívá. To, co jiným žárlivcům většinou jen probleskne hlavou, Othello ve svém vybičovaném zoufalství opravdu dokoná. I proto pro mne zůstává hlavní a klíčovou postavou celé hry. Ta je samozřejmě velmi krutá, ale má i očistný efekt…“ Kracik o své inscenaci mluví jako o „postpohádkové hře“, která otevírá prostor pro velké herecké výkony: „Othella vidím jako zralého muže, který se díky Desdemoně konečně odhodlá naplno prožít svoji životní lásku. A rozhodne se zapudit toho barbara v sobě, který ho jako elitního vojáka i jako Maura s temnou kůží celý život provázel. Jenže je tu jeho sluha, Jago, v němž nejasné podezření z nevěry vlastní manželky a jedna drobná křivda jeho pána rozdmýchá vůči Othellovi nesmírnou frustraci a zášť. A protože Jago je zároveň obratný manipulátor a cynik, postupně Othella dožene k tomu, že na své milované ženě vykoná ten nejbarbarštější skutek, jehož se lze ve jménu velké lásky dopustit.“ OTHELLA, guvernéra Kypru a předního generála ve službách  Benátek,  hraje Michal Dlouhý v alternaci s Martinem Zahálkou. „Michal je jako herec velmi proměnlivý. Kombinace sportovního typu a zvláštní vnitřní citlivosti ho předurčuje do rolí výjimečných, osudem vyvolených hrdinů, jejichž činy často poznamenává stín tragédie,“ říká Petr Kracik, který s Michalem natočil pro Supraphon čtenou verzi Tolkienovy trilogie Pán prstenů. „Michal je jakoby z jiného času nebo světa. Působí jemně a vnímavě, ale umí být i hrozivý – i proto se pro Othella výtečně hodí,“ říká režisér. „Othello je impulsivní, což odpovídá i mojí povaze,“ dodává Michal Dlouhý, který kvůli nabídce zahrát si Othella posunul plánovanou dovolenou do exotických krajů. „Pokud jde ale o moje žárlení, držím se zlaté střední cesty – protože když chlap nežárlí vůbec, ženám to nedělá dobře,“ říká Michal, který se na Slavnostech poprvé objevil v představeních Macbeth (1998) a poté ve Zkrocení zlé ženy (2000 a 2001). Alternující Martin Zahálka vnáší na jeviště jinou energii než Michal Dlouhý. „Othello je přímočarý, opravdový, v dobrém smyslu slova nekomplikovaný chlap, který je ve svých citech zároveň velmi zranitelný,“ říká o své postavě člen souboru Divadla na Vinohradech. V civilu uvážlivý otec pěti dětí vyniká na první pohled robustním zjevem, kterého však mimo jeviště využívá minimálně: „Výjimkou byly situace, kdy jsem musel bránit svoji ženu před opilci, jinak se do žádných soubojů nepouštím,“ říká Zahálka, který v roli Othella uškrtí svoji křehkou manželku šátkem. „Othello stojí na vrcholu kariéry, kterou nezískal zadarmo, je vášnivě zamilovaný do své ženy – a přesto stačí dobře mířený útok na jeho skrytou slabinu, a všechno se mu zoufale zvrtne. Poutavost Othellova příběhu vidím právě v tom, že od tragédie nás dělí často jen krůček a Othellovo drama se v různých podobách může přihodit opravdu každému. Nikdo nejsme jenom dobří a špinavá pomluva dokáže člověku nejen ohromně ublížit, ale také ho dohnat až k jednání, které mu vůbec není  vlastní….“  Dodejme, že současně s Othellem se Martin Zahálka připravoval v Divadle na Vinohradech na premiéru hry Shakespeare v Hollywoodu: tam hraje postavu Jacka Warnera, majitele studia Warner Brothers, kam proniknou postavy ze hry Sen noci svatojánské…    DESDEMONU ztvární Lucie Vondráčková. „Shakespearovy ženy mě obecně baví,“ říká Lucie. „Jsou silné, někdy křehčí, jindy plné jedu, ale v každém případě mají v sobě emoce, které dovedou pojmenovávat. Jako člověk se od nich hodně učím. Desdemona je extrakt ženskosti v tom dobrém slova smyslu.“ „Když se naskytla možnost angažovat jako Desdemonu Lucii, okamžitě jsem s Othellem pomyslel na Michala – a tohle spojení by nastalo, i kdyby jména padla naopak,“ říká Petr Kracik. S Lucií Vondráčkovou nastudoval už muzikál Starci na chmelu, kde hrála Hanku - dívku, která si podobně jako Desdemona dokáže svůj milostný vztah statečně prosadit navzdory mínění ostatních. „Spojení temného vojáka s urozenou bílou dívkou je i u Shakespeara velmi dráždivým motivem,“ upozorňuje Kracik. „Možnost, že by se na jevišti setkávala skutečná dvojice bývalých partnerů  - a navíc tak kvalitních herců jako Lucie a Michal - byla proto lákavá: a nejen jako tahák pro diváky, ale i jako dobré východisko, které dá jejich projevu a jevištní spoluexistenci další možné odstíny.“ „Na jevišti jsme se s Michalem potkali už v Marberově Na dotek a v Čarodějkách ze Salemu,“ říká Lucie Vondráčková, „v Othellovi se sejdeme do třetice a já jsem moc ráda, že to bude zrovna v Shakespearovi - protože v něm je podle mě Michal hodně výjimečný. Jako Desdemona ale vidím Othella. Ne Michala…“  „Už se na to těším, konečně spolu zúčtujeme…“ žertuje na téma společného hraní Michal Dlouhý. Figuru DESDEMONY ztvární také Zuzana Vejvodová. Ta už prostor Nejvyššího purkrabství bezpečně ovládla jako dychtivá Julie Kapuletová i jako statečná, za chlapce převlečená Viola ve Večeru tříkrálovém. Také v jejím případě se dívčí půvab a zdánlivá ženská křehkost opírají o pevnou a hereckou zkušenost. „Osobně vidím Desdemonu jako ženu, která vyzařuje klid, jistotu, která trvá na svém přesvědčení, je mírná a vášnivá zároveň, hluboce milující,“ říká Zuzana Vejvodová. A v čem je její hrdinka ještě výjimečná?  „Bezpochyby v tom, jak nekompromisně si stojí za svou láskou, bez ohledu na společnost a konvence,“ říká Zuzana. „Má odvahu veřejně povýšit lásku k Maurovi nad lásku k milovanému otci.“ Na hypotetickou otázku, zda  snad Desdemona mohla svůj osud zvrátit, odpovídá Zuzana takto: „Říkám si, snad kdyby dovedla včas připustit, že její muž začal bezdůvodně žárlit, možná by reagovala méně submisivně, ale  jsou to liché úvahy. Myslím, že v kontextu všech událostí a charakterů - Othella, Jaga i Desdemony – by se tahle tragedie zkrátka udála.” Velkou pozornost na sebe v inscenaci poutá Othellův zrádný sluha JAGO v podání Oldřicha Navrátila. „Jeden z největších problémů interpretace Othella je, že Jaga lze od Othella těžko oddělit,“ říká překladatel Martin Hilský. „Jsou to postavy tak úzce spjaté, že v jistém smyslu splývají. Kdo vlastně chce rozsekat Desdemonu na kousky, Othello? Nebo Jago v Othellovi?... Jago jistě Othellem opovrhuje. Othello je pro něho naivní a barbarský primitiv, na němž lze snadno demonstrovat převahu iluzí zbaveného, cynického náhledu na život…  Othello však představuje něco, co je jemu, Jagovi, nedostupné. Othello je například schopen naděje a prožitku štěstí. Zkrátka je schopen té lásky, které Jago nechce a nemůže uvěřit, protože jí sám není schopen. Othello tak vyplňuje jistou prázdnotu uvnitř Jaga a Jagův vztah k Othellovi je hluboce ambivalentní. Jago Othella nenávidí a zároveň ho svým způsobem potřebuje." Padoušství Jaga i důvěřivost Othella režisér Kracik schválně vyvažoval tak, aby si obě postavy byly důstojnými spoluhráči. „Jistě znáte situaci, kdy vaši nezávazně prohozenou poznámku na domovní schůzi znenadání rázně utře nějaký chlap z přízemí – a je tak přesvědčivý, že se už nezmůžete na jediné slovo,“ říká Petr Kracik. „Podobně úspěšný je i Jago. Nemusí být oslnivě inteligentní - stačí, že dokáže vystoupit v pravý čas a mluví i jedná bez nejmenších skrupulí. Pravda je pro něj jen fráze a fakta převrací z líce na rub podle toho, jak se mu to zrovna hodí.  A s touhle brutální taktikou bravurně válcuje prostor, který mu ostatní bezděčně odkrývají.“ Jaga ztvární Oldřich Navrátil, který – podobně jako loni ve Večeru tříkrálovém v úloze Tobiáše Říhala – hraje bez alternace. S tím velkým rozdílem, že ve srovnání s chytráckým opilcem Říhalem je Jago figura daleko rozsáhlejší a vnitřně komplikovanější. „Jago lže, pak krade, a nakonec i vraždí,“ vypočítává známé stupně zla Oldřich Navrátil. „Tváří se zásadně jako hodný člověk, ale ne náhodou hned na začátku říká, že „já nejsem to, co jsem“: ženy nenávidí, muži opovrhuje a i tu věčnou masku přítele a dobráka používá ve skutečnosti jako zbraň. K dalším špatným vlastnostem téhle figury patří i to, že má ve hře spoustu textu a na shakespearovských slavnostech se hraje – bohužel – bez nápovědní budky…“ V roli Desdemonina otce BRABANTIA uvidíme Ladislava Freje v alternaci s Vladimírem Brabcem. Jako oddaný pobočník CASSIO, na něhož generál Othello neprávem žárlí, se představí Jan Teplý/Petr Štěpán. Poněkud komického milovníka RODERIGA, který touží po Desdemonině náklonnosti a málem proto smrtelně uvízne v osidlech Jagovy intriky, hraje Jan Révai/Ondřej Kavan. Jagovu ženu EMÍLII, která na muže pohlíží bez něhy a iluzí a je tak protikladem čisté, v lásce vášnivé a zároveň dokonale ctnostné Desdemony, vytvoří Barbora Munzarová/Zuzana Slavíková. Účinek inscenace Othello podtrhuje také SCÉNA, kterou navrhl Jaroslav Milfajt. Hra začíná v Benátkách, odkud se přesune na Kypr. Základem scény je proto prostor, který je oběma místům společný - lodní přístav. „Scéně dominuje dřevěné molo s jednoduchými úvazovými kůly, které je vysunuté směrem k publiku - diváci tak tvoří pomyslné moře,“ říká Jaroslav Milfajt. Dřevěné jeviště je navíc mírně klopené, aby na něj bylo vidět i ze zadních řad. „Při studiu dobových pramenů jsem náhodou objevil  inspirativní informaci,“ říká Milfajt. „Kypr dal prý jméno mědi, která byla podle něj nazývána kyperský kov, cuprum. Dřevěná prkna přístavu - která v případě Shakespeara opravdu znamenají svět - jsem proto nechal pokrýt práškovou měděnou barvou. Ta vytváří dojem mokré, temně bronzové paluby, která se s postupujícím večerem rozsvítí odlesky nočních světel a hvězd.“ Také další části scény tvoří jednoduché, významově silné  znaky – jako Desdemonino lůžko slouží mramorový fragment starého řeckého chrámu, část kamenné zdi zahalí expresivní závěs z rudého sametu… Kyperskou atmosféru podtrhnou i orientálně laděná svítidla v podobě kuželovitých lampionů a také živé palmy, jimiž se jeviště přirozeně zazelená. „Čistý prostor Nejvyššího purkrabství jsem záměrně dotvářel co nejjednodušeji, aby vyniklo to podstatné – herecké divadlo, o které jde v Othellovi především,“ uvádí Milfajt. Z konceptu hereckého divadla a měděného barevného ladění vycházejí i KOSTÝMY Tomáše Kypty. „Kostým musí vyjít vstříc charakteru postavy, ale i jednotlivým hercům – to znamená, že mají vyjádřit figuru, ale musí také slušet,“ říká kostýmní výtvarník Tomáš Kypta. „Vodítkem při navrhování mi byl režisérův termín postpohádková hra: v Othellovi proto neuvidíme přesné kopie renesančních předloh, ale  fantazijní, historizující kreace, které rozvíjejí naše představy o tom, co by lidé v příslušné době mohli nosit.“ Také barvy vybíral Tomáš Kypta s ohledem na starobylé prostředí Pražského hradu: převažují měděné, hnědé, okrové a bílé tóny – Desdemona oblékne bílo-zlatou róbu, Othello nosí tmavý kožený plášť, pod nímž vyniká bohatý zlatavý kolet. Svůj majestátní oblek vymění před vraždou za hrozivý černý burnus. „V burnusu se Othello symbolicky vrací ke svým barbarským kořenům, vlající černý oděv je však zároveň obecným symbolem zla a smrti,“ říká Tomáš Kypta.  Důležitou součástí představení je i HUDBA Jiřího Cerhy. „Kromě nezbytného hudebního podkresu jsou v Othellovi i tři písně, které jsou součástí Shakespearovy hry a vztahují se k postavě Othella, Jaga a Desdemony,“ říká Jiří Cerha, známý rovněž jako zakladatel C&K Vocalu a člen souboru Spirituál kvintet. „Klíčová je zejména Desdemonina písnička o zelené vrbce, jejíž hudební leitmotiv prochází celým představením – ohlašuje i završuje blížící se tragédii. Tahle Desdemonina křehká píseň „proti strachu“ je totiž zároveň její písní labutí….“ Z dobových nástrojů zazní zejména loutna, charakterizující kultivované Benátky i celé období renesance, prostředí Kypru navodí temperamentní „arabská muzika“, vyšperkovaná orientálními hudebními motivy… „Přestože hudba k Othellovi vychází z konkrétní geografie i historie, není to hudba dobová, ale spíše dějová – nejde o evokaci světa kolem roku 1600, ale o přiblížení dramat a vztahů, které jsou zcela současné a lidské,“ uvádí Jiří Cerha.
Kupec benátský	Inscenace Kupec benátský v režii Romana Poláka se loni v České republice pouze mihla: hitem byla především v Bratislavě, kde se stala vůbec prvním vlastním představením nastudovaným pro slovenskou část shakespearovských slavností. Letos se Kupec konečně přesouvá  k nám – a předchozí úspěch naznačuje, že se bude na co dívat... V roli židovského lichváře Shylocka exceluje Bolek Polívka, jeho dceru Jessiku ztvární Anna Polívková. Anně, Bolkově skutečné dceři, se na jevišti bude dvořit nehodný křesťan Lorenzo (Marián Miezga), žida Tubala ztvární Jan Přeučil. V roli kupce benátského, Shylockova ústředního protihráče, uvidíme Mariána Zednikoviče. Postavu jemně vypočítavého Bassania hraje Ján Koleník, zazobanou dědičku Porcii alternuje Kristína Turjanová s Lenkou Barilíkovou. Co je spravedlnost a co křivda? Co je právo a co zákon? Co slitování a co soucit? V Kupci benátském se vynořuje i řada dalších otázek týkajících se lidské jinakosti, vztahu židovství a křesťanství. „Snažím se, aby i ten zlý žid Shylock byl chvílemi roztomilý, aby se občas jevil jako dobrý člověk a aby s ním diváci v některých situacích sympatizovali,“ říká o své postavě Bolek Polívka. „Když mu ale dcera uteče s křesťanem a dokonce ho i sprostě okrade, něco se v něm vzpříčí a on se začne chovat jako zraněná, podivínská obluda.“ A jak vidí Polívka svou vlastní dceru, která neposlušnou Jessiku hraje? „Anička je moc šikovná herečka, dělá dokonce vlastní představení. Tohle je ale poprvé, co hraje klasický text. I proto cítím úzkost – jako každý rodič, který si přeje, aby jeho dítě podalo ten nejlepší výkon. Občas mi je, jako by moje dcera kráčela po nataženém laně z kostelní věže na radnici. V tomhle případě je lanem Shakespeare a ten, co lano natáhl, je režisér. Já se cítím spíš jako člověk, který z jedné strany to lano drží.“ Strhující příběh hořké pomsty v novém, pro slavnosti speciálně pořízeném překladu Ľubomíra Feldeka doplnil českými pasážemi Martin Hilský. Moderní, hudebně-vizuální Polákova režie diváky varuje a zároveň baví. Lze ještě prozradit, že herci během představení změní kostýmy: z dobového prostředí se hra v jistém momentu přenese do současnosti... Premiéra: 6. července 2006 (Praha), 1. července 2005 (Bratislava)
Večer tříkrálový	Výtečně obsazená komedie v režii Viktora Polesného vypráví o různých podobách a nástrahách lásky: v příběhu statečné Violy, která se kvůli milovanému muži převlékne za chlapce, sledujeme lásku platonickou, neopětovanou, lásku pošetile zaslepenou, lásku sourozeneckou i sebelásku, která se zálibně zhlíží pouze ve svém vlastním citu... V osvěžující komedii, v níž ovšem každou z postav postihne i těžká milostná kolize, vystupuje Jiří Langmajer v alternaci s Miroslavem Táborským (šašek Feste), roli krásné, lásku odmítající Olivie ztvární Linda Rybová (alternuje Hana Igonda Ševčíková), tragikomického sluhu Malvolia ztělesní Jan Vlasák. Violu, která své pravé já skrývá v chlapeckém převleku, hraje Zuzana Vejvodová (alternuje Jitka Schneiderová). Podobně jako různé variace lásky obsahuje Večer tříkrálový i různé druhy humoru: od křupanského, reprezentovaného poťouchlou trojicí služky a dvou hospodských kumpánů, přes důmyslnou šaškovu ironii, až po lehounké žertování dvorských vrstev. Podstatnou roli ve Večeru tříkrálovém hraje také hudba Miloše Štědroně, scéna Petra Matáska a efektní, renesanční módou inspirované kostýmy Aleny Schäferové. Premiéra: 24. června 2005, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu
Jak se vám líbí	Po loňském úspěchu s Kupcem benátským s Bolkem Polívkou v roli Shylocka připravila slovenská část shakespearovských slavností další inscenaci ve vlastní produkci. Čarovnou komedii Jak se vám líbí nastudoval pro letošní ročník zkušený divadelník Emil Horváth, pod jehož vedením se na jevišti opět sejdou špičkoví čeští a slovenští herci. Hned dvě role - Staršího vévodu, ale i jeho bratra Frederika, který svého sourozence poslal do vyhnanství - ztvární Marián Labuda. Jako zamilovaného Orlanda uvidíme sympatického Ladislava Hampla, který na slavnostech exceloval už jako Romeo v režii Martina Huby. Rosalindu, jednu ze Shakespearových nejkrásnějších ženských postav, ztvární Soňa Norisová, její sestřenici Célii bude hrát Sonina sestra Zuzana Norisová (v alteranci s Danicou Jurčovou). Orlandova protivného bratra hraje Tomáš Pavelka, pesimistického Jacqese ztělesní Martin Dejdar v alternaci s Ondřejem Pavelkou. V úloze šaška se představí Miroslav Noga (v České republice známý mj. z tv seriálu Ranč u zelené sedmy). Na kouzelný, chytlavě obsazený příběh z Ardenského lesa se letos diváci mohou těšit hlavně v Bratislavě a v Brně, v Praze bude představení na programu v roce 2007. Premiéra: 9. července 2006 – Bratislavský hrad