Paměť Prahy (busty a pamětní desky) v Pražské památkové rezervaci UNESCO

8 minut čtení

Paměť Prahy - úvodní strana

Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu pracuje od roku 2005 na projektu Busty a pamětní desky na území Pražské památkové rezervace. Obrazový a textový soubor v připravované edici „Paměť Prahy“ obsahuje fotografické záběry a monografické texty. Podrobné zmapování v kombinace obrazu s populárně naučným textem nebylo dosud uskutečněno. Celkem jde o 250 objektů doprovázených medailony k osobnostem. Publikace je připravena k tisku.

VÝZNAM PAMĚTNÍCH DESEK V PRAZE

Každý návštěvník i obyvatel Hlavního města Prahy hodnotí urbanistické výtvory životního prostředí podle různých kognitivních a estetických procesů. Hodnocení probíhá na vědomé i nevědomé úrovni a významně přispívá k vytváření tzv. ”mentální mapy” sloužící k orientaci v prostoru. Vedle infrastruktury a praktické užitečnosti má každé město nezanedbatelnou, ryze individuální tvářnost estetických dimenzí, které tlumočí celé kulturní dědictví národa a je svědkem dramatických i poklidných proměn času.

Ke kolektivní estetické paměti historie města bezesporu patří pomníky, domovní znamení, vývěsní štíty atd. Významné jsou také pamětní desky a busty. Jsou umístěny na domech, kde slavné osobnosti pobývaly, buď nastálo, či na přecodnou dobu. Jsou to malé, mnohdy ovšem vysoce esteticky provedené památky, ozřejmující vztah člověka k místu. Spoluvytvářejí genius loci. ”Malé je krásné - small is beautiful” - tak zní jeden ze šťastných aforismů, vystihující estetiku urbanistických míst. Busty a pamětní desky takový charakter nesou sebou.

Vypracovat vyčerpávající soupis bust a desek a vytvořit jejich věrnou fotografickou dokumentaci (v detailech i s ohledem na jejich zakomponování do prostředí, kde se nacházejí), poskytne bohatý obrazový materiál k zpracování ojeďinělé mapy Prahy.

Tato práce, systematicky prezentující tyto drobné umělecké skvosty vysoké informační hodnoty, ocení jistě všichni, kteří se zabývají Pragensiemi, historií vůbec, územním plánováním, konzervováním urbanistických památek atd.. Taková mapa a soupis by zároveň dokládaly péči o poněkud opomíjené kulturní památky, které jako specifická forma kamenného média k nám přesto promlouvají nebývalo silou. Vedle uvedených poznámek by taková práce měla i významný psychologicko - poznávací aspekt., protože desky bývají umístěny trochu výše, než je běžný a uspěchaný horizontální pohled člověka. Motivace k pozorování a k následné kontemplaci by tak rozšířila kulturní obzor dnešních uživatelů veřejného prostoru hlavního města Prahy.

Busty a pamětní desky mají v sobě skrytou sdělnou a tudíž i mediální sílu (podobně jako dnes převládají elektroviská média) a proto by taková dokumentační práce, provedená s estetickou náročností a grafickou i fotografickou pečlivostí obohatila i mladou generaci při výchově k všeobecné úctě k historickým památkám slavné historie Prahy.

PhDr. Michal Černoušek

PRAŽSKÉ PAMĚTNÍ DESKY

Praha oplývá mnoha přídomky, které se zaměřují na některé markantní znaky jejího historického nebo architektonického vývoje. Přes množství publikací, které z různých úhlů pohledu zobrazují více či méně známé stavby nebo jejich detaily, stále je v nekonečném bohatství pražské minulosti možné nacházet dosud málo vnímané jevy nebo památky. Výjimkou nejsou ani památky, upozorňující na proběhlé jevy - pamětní desky. Zde musíme již při první zmínce o této památkově umělecké kategorii odlišit pamětní desky od jejich honosnějších a oficióznějších kolegů, kterými jsou pomníky. A samozřejmě je nezbytné vyloučit někdy pamětním deskám podobné plebsštější projevy, které neupozorňují na třetí osobu, ale na svého původce (i když tento prvek některé pamětní desky obsahují také). Mám na mysli všechny ty ještě donedávna ryté, dnes barbarsky stříkané doklady vlastní existence. Čím menší existence, tím většími písmeny a větším počtem záznamů zdůrazňované.

Je téměř neuvěřitelné, že se publikace o pamětních deskách objevuje až nyní. Je zásluhou fotografa Zdeňka Merty, jehož myšlenka na vznik knihy napadla a který ji také promptně realizoval. Teprve potom se věnoval takovým maličkostem, jako je zajištění jejího vydání. Důkaz toho, že se mu podařilo obojí, držíte právě v rukou.

Pomineme-li otázku nezbytnosti nebo zbytečnosti úvodního slova, musím říci, že jeho psaní k takovéto knize není úplně lehké. Ty krásné fotografie si prohlédne každý sám a potřebné informace mu poskytne doprovodný text. A tak mi dovolte pár zamyšlení nad samotným objektem této publikace. Zamyslíme-li se nad historií těchto desek, nenajdeme asi spolehlivě první nebo nejstarší doklad snahy upozornit nejdřív současníky a posléze i budoucí generace na zajímavé události či pobyty významných osobností na nějakém konkrétním místě. Za jednu z prvních je snad možné považovat reliéfy se scénami z průběhu a konce života Jana Nepomuckého pod jeho sochou na Karlově mostě. Pocházejí z r. 1683, kdy byly na místě osazeny spolu se sochou světcovou u příležitosti 300. výročí legendární mučednické smrti Johánka z Pomuku, údajně nedaleko místa, odkud byl svržen do Vltavy. Tento případ je na navíc exemplárním příkladem toho, jak dopadne pamětní deska, umístí-li se na dosah lidských rukou. Zhruba před čtvrt stoletím začali lidé vkládat ruce na postavičku Jana Nepomuckého, právě přepadající přes zábradlí mostu.

Určitě si k tomu někdo vymyslel nějakou legendu, jejímž jediným cílem bylo přivést na místo větší počet turistů, přimět k návratu ty, kteří zde již jednou stáli a se slzou v oku si představovat obsah jejich peněženek. Dnes, kdy se bezbranný světeček doslova blíží svému vyhlazení, rozšířil se předmět turistického zájmu i o psisko na sousedním reliéfu.

Na první pohled se zdá, že hlavní podmínkou pro vznik pamětní desky je přítomnost významné osoby nebo scénář výjimečné události. Jsem přesvědčen o tom, že nejdůležitější je přesná lokalizace tohoto pobytu nebo této události. Celé dny bychom mohli uvádět pobyty a události, zejména ze vzdálenější minulosti Prahy, které by si bezesporu svoji pamětní desku zasloužily. Jenže - kam ji přesně umístit, když staré kroniky nás dokáží informovat, že ti a ti zlolajníci byli popraveni na Petříně, že ten a ten návštěvník se ubytoval na Staroměstském náměstí a že největší bitva proběhla v podhradí pražském. A když už se shodou šťastných okolností k přesné lokalizaci dobabráme, zjistíme téměř vždy, že onen konkrétní dům byl od té doby třikrát přestavěn, v roce 1903 zbourán a že na jeho místě (a pokud možno i na místě několika domů sousedních) dnes stojí klasický pražský činžák.

A tak je umisťování pamětních desek záležitostí dvou minulých, tedy devatenáctého a dvacátého století a zaznamenává většinou události, které jsou době umístění desky vzdáleny maximálně jedno či dvě století. Nicméně i za tuto relativně krátkou dobu jich bylo osazeno úctyhodné množství a dnes spoluvytvářejí pražského genia loci, společně se svými staršími, většími a monumentálnějšími společníky. Na rozdíl od nich však mají díky svým menším rozměrům a snažší výrobě a instalaci i další vlastnost - daleko snáze podlehnou i imbecilu loci, mladšímu a v literatuře méně zmiňovanému bratříčku výše uvedeného genia. Stačí jen pomalu kráčet po Praze a rozhlížet se kolem sebe. V některých případech trochu zavzpomínat.

Když budete listovat touto knihou, jistě najdete desky, které všichni známe a dokázali bychom k nim přijít i se zavázanýma očima. Ale povšimli jste si množství desek umístěných v patrech ? A až na ně pohlédnete, upozorněni třeba právě fotografií z této knihy, jistě si řeknete: Jak jsem si toho mohl dosud nevšimnout ? A znovu, jako už po tolikáté, se z vás stane pražský chodec...

Dovolte mi se ještě vrátit k dvěma otázkám, které se mi vybavily při psaní tohoto úvodního slova. Ta první souvisí až s počátky Přemyslovců. Na historické konferenci, konané při příležitosti tisícího výročí smrti Boleslava II. (+ 999) přednesl přední český historik brilantní referát o ohromných příjmech českých knížat, plynoucích z obchodu s otroky. Své vystoupení zakončil výborným nápadem - postavit obětem tohoto obchodu, na jejichž utrpení Praha nastartovala svůj fantastický vývoj, důstojný pomník. Se skepsí, jež je archeologům vrozenější než historikům, bych tento nápad ve dvou bodech mírně korigoval. Jednak si myslím, že zřízení pomníku prosadit ani financovat nedokážeme, ale právě pamětní desku bychom realizovat dokázali. Ale navrhuji, abychom tak učinili až tehdy, až nalezneme nějaký hmatatelný důkaz těchto obchodů - nejlépe třeba zlomek dřevěného nebo kovového pouta, což se nám zatím nepodařilo. A potom, až tento objev učiníme, budeme mít také konkrétní místo, kam desku umístit, což je, jak jsme si řekli, základní předpoklad pro její vznik.

Druhá otázka vás jistě již také napadla. Není výběr těch osobností a událostí poněkud subjektivní ? Nehraje v něm roli módnost, náhoda a věčný spor těch zvláštních sourozenců, genia a imbecila loci? Nutně kladná odpověď vede logicky k další otázce: Dá se s tím něco dělat ? Výše zmíněná skepse po krátkém přemýšlení musí prohrát souboj s romantickým optimismem. Ano, dá se s tím něco dělat! Představte si pamětní desku s nápisem:

Na paměť a věčnou památku všem,

na které se zatím ještě nedostalo.Znáte snad někoho, kdo by mohl být proti osazení takové desky? Pak je potřeba na jejím pořízení začít pracovat. Každý z nás může začít tím, že se pokusí najít pro ni nějaké vhodné místo. Podle mých představ by mělo být někde v centru, ale nikoliv přímo na hlavních turistických trasách. Jsem přesvědčen, že před takovou deskou by se nemělo stát, ale v klidu posedět. Co takový dvorek s několika stromy a s několika stolky, na nich několik šálků nebo skleniček... Tam je možné spočinout a meditovat o tom, koho všeho se taková deska týká. A tuhle knihu můžete mít před sebou a ověřovat si, zda nemyslíte na někoho, na koho se již dostalo. O jednom takovém místě bych rozhodně věděl...

Ale podobných míst musí být jistě více a každý z nás má právo si je hledat sám. Tak vzhůru do ulic, pražští chodci, vzhůru za architekturou, za historií, vzhůru za šuměním vody a listí, vzhůru za poezií i prózou Prahy! A nezapomeňte, že každý chodec musí usednout!

PhDr. Zdeněk Dragoun