Studium přístupů památkové ochrany ve Francii

Účastníci: ing. Martina Dolečková, Mgr. Alena Nováková

Odbor: kultury, památkové péče a cestovního ruchu MHMP

Termín: 12.5. – 16.5. 2008

Destinace: Amiens, Chartres, Paříž

Účel: studium přístupů památkové ochrany dochovaných historických urbanistických celků, historické architektury a městské zeleně ve vztahu k funkcím a potřebám současného města

Komunikace: angličtina, němčina (bez tlumočníka)

Úhrada: MHMP

Vypracovaly: Ing. Martina Dolečková, Mgr. Alena Nováková

12.5.-13.5.2008

Amiens

Amiens je město na severu Francie v departmentu Somme a regionu Picardie. Jedná se o velmi staré a historické město.
Město bylo obýváno již před příchodem Římanů galským kmenem Albianů. Římané zde zbudovali město Samarobriva (z galštiny - most přes řeku Somme). Při svých bojích v Galii zde strávil zimu na přelomu let 54 a 53 př. n. l. Caesar. V době kolem začátku letopočtu se jednalo o jedno z nejdůležitějších římských měst v Galii.
V roce 287 zde bylo zřízeno biskupství. Právě v tomto městě se svatý Martin podělil s chudákem o polovinu svého oděvu (338). Ve středověku byl Amiens světoznámý pro své textilie.
25.3.1802 byl na radnici v Amiens uzavřen mír mezi Anglií a Francií. Za první i druhé světové války je město z velké části zničeno.
Ve městě žil a zemřel známý spisovatel Jules Verne.
Břehy ve starobylé amienské čtvrti Saint-Leu jsou lemovány jednoposchoďovými domy z cihel a ze dřeva, typického pikardského stavebního materiálu. Čtvrť má tak v sobě něco z atmosféry Benátek.
Městu vévodí katedrála Notre-Dame, svou vnitřní plochou a objemem největší ve Francii, jež byla postavena za poměrně krátkou dobu ve třináctém století. K jejím pokladům a zvláštnostem patří i lebka svatého Jana Křtitele, která k sobě dodnes láká davy poutníků. Stejně jako v Chartres, je velké bludiště na podlaze hlavní lodi. Pozornost příchozích dále přitahuje socha Plačícího anděla, vitráže, barevné sloupy a stěny kaplí a především labyrint na dlažbě katedrály. Věřící, kteří se nemohli vypravit na pouť do Jeruzaléma nebo do Santiaga de Compostela, přicházeli k tomuto labyrintu, aby se po kolenou po odbočkách dostali až ke středu této 234 metrů dlouhé cesty.

Katedrála Notre Dame (foto 1, 2, 3)

Notre Dame d'Amiens:

patří na seznam památek UNESCO,
největší katedrála ve Francii - je 145 m dlouhá, 112 m vysoká a oblouky vnitřní klenby měří 42,3 m (s její stavbou se začalo ve 13. století kvůli požáru, který zničil původní románskou katedrálu; stavbu řídili tři architekti - nejvýznamnějším byl Robert de Luzarches).

Muzeum Pikardie
Tohle muzeum v sobě skrývá tak trošku od všeho včetně několika archeologických kousků. Díla od římského období až po 20. století a sbírku hlavně francouzských maleb a soch.

Dům Julesa Verna
Jules Verne v Amiens žil a zde také zemřel. Bylo to právě zde, kde napsal velkou část svých fantastických románů.
Muzeum prošlo v roce 2006 pečlivou renovací, takže dnešní návštěvníci si můžou prohlédnout dobové pokoje a nebo kabiny kapitána Nema.

13.5. – 14.5.2008

Chartres

Město Chartres leží u řeky Eure v úrodné nížině asi 90 km jihozápadně od Paříže. Jeho katedrála je jednou z nejobdivovanějších a patří k nejúžasnějším příkladům gotické architektury v Evropě. Na podlaze hlavní lodi se nachází původní labyrint z 13. století představující více než 200m dlouhou stezku uzavřenou v kruhu o průměru 13 m, jež se shoduje s rozměry rozetového okna nad hlavním vchodem. Z Biskupské zahrady na zadní straně katedrály vede schodiště dolů do starého města s domy ze 16. a 17. století.

Katedrála Panny Marie z Chartres (foto 4, 5, 6)

Katedrála v Chartres je nejlépe zachovanou středověkou katedrálou v Evropě, které byla zapsána roku 1979 do seznamu Světového dědictví. Zázračně se vyhnula hlavním ničením během Francouzské revoluce a Druhé světové války.

Katedrála se chlubí dvěma poklady. Jeden je kousek látky, kterou zřejmě měla Panenka Marie na sobě když se Ježíš narodil. Tím se Chartres stalo putovním místem pro křesťany. Druhým pokladem je skvěle zachovaná pozdní gotika, jíž se katedrála vyznačuje a je spolu s katedrálou v Remeši naprosto zásadní stavbou gotické architektury. Dalším klenotem je pak sbírka středověké vitráže, která je v Chartres největší na světě a byla první, která obsahovala modrou barvu.

Jedině z náměstí se dá pěkně rozeznat rozdíl mezi oběma věžemi, ta levá byla dokončena v roce 1513, je tedy pozdně gotická, ta napravo byla postavena těsně před požárem v roce 1194 v románském stylu a je tak nejvyšší zachovanou věží svého druhu. Katedrála má na západním konci dvě markantní kostelní věže, jejichž výška přesahuje 90 metrů; ta nižší a prostší pochází ze třicátých let 12. století, ta vyšší a výstavnější byla dokončena v roce 1513. Na západní fasádě jsou tři velké brány, které jsou vyzdobeny sochami z 12. století, z nichž prostřední zpodobuje zidealizovaného Krista. Na rosetovém okně je zobrazen poslední soud. Vchody do severní a jižní příčné lodi krášlí sochy ze 13. století a zvenčí je katedrála ozdobena asi deseti tisíci figur z kamene a skla.

Katedrála v Chartres je nejvýznamnější mariánskou svatyní ve Francii. Tomu odpovídá i její architektonické ztvárnění. Byla vybudována v pořadí jako druhá ze tří nejvýznamnějších gotických katedrál ve Francii (první byla Pařížská Notre-Dame, třetí Katedrála v Remeši). Proto je katedrála v Chartres větší a vyšší než Notre-Dame v Paříži.

To, že katedrála působí značně těžce je dáno použitím výrazně předimenzovaných architektonických prvků. Například pilíře mají průměr 370 cm, což ve srovnání se vzorem katedrály v Soissons, kde mají pilíře průměr pouze 140 cm, dobře ukazuje záměrnou předimenzovanost všech prvků. K tomuto mohutnému, těžkopádnému výrazu stavby přispívá i temnost interiéru. Katedrála má totiž skutečně působit dojmem pevné, nepohnutelné, prakticky věčné stavby.

Z hlediska vývoje gotické katedrály je důležité masivní použití vitrají, vložených do lancetových oken završených obrovskými rozetami, které jsou předstupněm pozdějších kružeb. Významný je také podíl sochařské výzdoby, který ještě vzrostl na následující – remešské katedrále. Pozoruhodný je též labyrint provedený v dlažbě katedrály a dokazující suverénní znalost aplikované geometrie u prováděcích anonymních stavebních mistrů.

Svatá halena

Rok poté, co se stal císařem roku 875, Karel Holohlavý, vnuk Karla Velikého, daroval Chartres Sancta Camisia, tedy kus oděvu, o němž se věří, že ho měla na sobě Panenka Marie, když porodila Ježíše Krista.

Od té doby tisíce a tisíce věřících cestovaly a cestují do této katedrály s nadějí, že je posvátná relikvie vyléčí. Síly této relikvie byly potvrzeny v roce 911, kdy tato látka pravděpodobně zachránila město od nájezdů Gótů a Vikingů.

Vitráž

V době, kdy knihy byly vzácné a obrovské množství lidí bylo nevzdělaných a negramotných, katedrála sloužila jako multimediální prostředek výuky. Většina ze 172 vitráží pochází ze začátku 13.století a byly zachovány obě světové války díky hrdinským autoritám města, které tehdy rozebraly prý přes dva tisíce čtverečních metrů barevného skla a uložily tyto okenní tabule jednu po druhé v Dordogne. Známá Modrá Panenka Marie a Vzkříšení Krista jsou mezi několika přeživšími originály.

Středověcí obchodníci, kteří platili za tyto vitráže, tzv. donoři, jsou reprezentováni v dolních panelech. Překrásná jsou zobrazení Noemovy Archy a Josefova pláště, nápisy na nich se čtou zleva doprava a odspoda nahoru.

Katedrála je proslavená pestrými skleněnými okny - jejich celková plocha činí asi 2000 čtverečních metrů - s fascinujícími odstíny modře, jež ve slunečním světle překrásně září. Výjimečně velká a působivá rosetová okna jsou v severní a v jižní příčné lodi. Dalším klenotem je okno pocházející z 12. století, které se proslavilo pod názvem Notre-Dame-de-la-Belle-Verriére (Matka boží z krásného skla). Nedávno bylo speciálně zrestaurováno, aby se čelilo tajemné "nemoci skla".

Řada motivů na skleněných oknech v Chartres se vztahuje k uctívání Panny Marie. Velké rosetové okno v severní postranní lodi věnovali na její počest král Ludvík IX. (svatý Ludvík) a jeho choť Blanka z Kastilie; jsou na něm znaky Francie a Kastilie. Do dějin umění vešlo pod názvem Růže z Francie.

Krypta

Návštěvníci mohou vstoupit do 110m dlouhé podzemní tajné krypty pouze v rámci prohlídkové trasy. Části krypty včetně studny, do níž Vikingové naházeli mrtvá těla svých obětí během nájezdů, jsou velmi dobře dochovány, pochází z 9.století.

Labyrint (foto 7)

Labyrint v Chartres byl v dlažbě podlahy chrámu proveden kolem r.1200 a někdy je označován jako bludiště. The original center piece has been removed and other areas of the labyrinth have been restored.Sometimes this eleven-circuit labyrinth would serve as a substitute for an actual pilgrimage to Jerusalem and as a result came to be called the "Chemin de Jerusalem" or Road of Jerusalem. Tento labyrint symbolizoval cestu, která nás vede ze země k Bohu. In walking the Chartres style labyrinth the walker meanders through each of the four quadrants several times before reaching the goal.Čtyři ramena kříže jsou snadno viditelné a poskytují významné křesťanské symboliky.

Několik dalších dat ke katedrále:

4. století: první galsko-římský chrám, datum je pravděpodobně z tohoto období, ale nedochovala se žádná archeologická zmínka
6. století: stavba merovejského chrámu, jehož trosky zůstávají pod kněžištěm
8. století: původní chrám byl zničen Hunaldem, vévodou Akvitánským, na stejném místě byl postaven chrám jiný
9. století:
r. 1020: po požáru biskup ulbert slavnostně odhalil tzv. kryptu sv. Fulberta z románského chrámu (jednoho z nejproslulejších v Evropě, z něhož dnes zůstal 220m dlouhý nízký kostel)
r. 1194:
10.června románský chrám schořel při požáru
znovu postaven byl na troskách původních budov (krypt) až po třiceti letech
z gotického slohu dnes tento chrám čítá na 176 velkých mozaikových oken, z nichž je z 12. a 13. století a 9středověkých vyřezávaných portálů
r. 1260: katedrála byl vysvěcen byla slavnostně vysvěcena 24. října 1260 za přítomnosti francouzského krále Ludvíka IX.

13.5. – 16.5.2008

Paříž

je hlavní město Francie. Je také zároveň centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z francouzských departementů.

Paříž vytváří se svými předměstími a satelitními městy tzv. Velkou Paříž, sídelní aglomeraci, jejíž populace byla v r. 2007 odhadována na 12,1 milionů obyvatel. Vlastní obvod města (v zásadě vymezený okružní dálnicí a dvěma lesíky), z historických důvodů poměrně malý. Celá metropolitní oblast (aire urbaine) čítající 1584 obcí (commune) má rozlohu 14 518 km².

Katedrála Notre-Dame (foto 8)

Chrám Notre Dame stojí na ostrově Ile de la Cité v Paříži. Původně na tomto místě stál římský chrám a poté raně křesťanská bazilika St.Etienne. Stavba byla zahájena v roce 1163 (biskupem Maurice de Sully) a po 182 letech, v roce 1345, dokončena. Patří mezi skvosty středověké architektury hlavně pro svůj unikátní přechod od pozdně románské ke gotické architektuře. Průčelí je zdobeno četnými sochami. Výška věží je 69 m.

Historie

1163 zahájení stavby
1200 dokončena hlavní loď a vedlejší lodi a jejich fasáda
1245 dokončeny věže a zbudovány kaple pod vedením architektů Jeana de Chelles a Pierra de Montevill
1345 katedrála dokončena; na stavbě se podílelo celkem 160 000 dělníků
1431 devítiletý Jindřich VI. Anglický korunován v katedrále na francouzského krále
1594 korunovace Jindřicha IV. Navarrského
1793 hrozila demolice během Francouzské revoluce
1802 katedrála znovu vysvěcena
1804 korunovace Napoleona I. papežem Piem VII.
1844–1864 rekonstrukce prováděná Violet-le-Ducem

Eiffelova věž (foto 9,10)
Věž byla vztyčena u příležitosti Světové výstavy v roce 1889, právě v letech průmyslové revoluce, progresu a vědeckých objevů. Stavba trvala dva roky. Architektura utrpěla radikální přeměny: sklo, železo a ocel se staly novými stavebními materiály, vhodnější pro odlehčení všech budov, které byly stále dynamičtější a modernější. Je vysoká 320 metrů, tvoří ji propletení 15.000 kovových kusů svářených dohromady. Je těžká 7.000 tun, podepřena čtyřmi pilíři s betonovými základy. Věž je rozdělena na tři poschodí: první v 57 metrech, druhé ve 115 metrech a třetí ve 274 metrech. V jasných dnech s dobrou viditelností můžeme dohlédnout až do dálky 70ti kilometrů.
Pod Eiffelovou věží se rozprostírá zeleň Champs-de-Mars, která byla v minulosti vojenskou oblastí a poté přebudována na zahradu.

Invalidovna / Les Invalides (foto 11, 12)
Rozsáhlý komplex budov, který obsahuje: Hotel des Invalides, Dome a kostel sv. Ludvíka. Celá stavba začala r. 1671 na přání Ludvíka XIV. Byla určena jako útulek starým a invalidním vojákům. V zahradě nacházející se před Hotel jsou seřazeny bronzové kanóny ze 17. a 18. století, které vystřelují jen u příležitosti důležitých událostí, a po stranách vchodu jsou dva německé tanky, ukořistěné v roce 1944. Chrám je považován za mistrovské dílo barokního stavitelství ve Francii. Uvnitř kostela sv. Ludvíka je kaple Napoleona, kde se dochoval vůz, který odvezl k pohřbení tělesné pozůstatky císaře na svatou Helenu a sarkofág, v kterém bylo tělo Napoleona znovu přivezeno do Francie v roce 1840.

St. Eustache (foto 13, 14)
Tento kostel s gotickým půdorysem a renesanční výzdobou patří k nejkrásnějším v Paříži. Jako předloha pro jeho interiér sloužila katedrála Notre-Dame. Má pět lodí, boční kaple a věnec chórových kaplí. Zvláštní je, že je bez věže. Stavba kostela trvala 105 let (1532-1637) a v jeho impozantních obloucích, pilířích i sloupech se odráží tehdy již rozkvétající renesance. Varhany jsou zdařile zrekonstruované a mají 7000 píšťal. Náměty chrámových oken v kněžišti pocházejí z karikatur Philippa de Champaigne. Kostel je úzce spojen s mnoha slavnými osobnostmi: je zde pohřben Colbert (ministr financí Ludvíka XIV), byla tu pokřtěna Madame de Pompadour, oficiální milenka Ludvíka XV., a také kardinál Richelieu.

Bazilika Sacré-Coeur (foto 15)
Bazilika Sacré-Coeur (Basilique du Sacré-Cœur, kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova) je římskokatolický kostel na návrší (butte) Montmartre, nejvyšším bodu Paříže - 130 metrů, jeden z pařížských nejviditelnějších monumentů. Byla postavena jako symbol usmíření a vlastenecké obnovy po pařížské komuně.
Architekt Paul Abadie j navrhl v románsko-byzantském slohu s orientální kopulí. Zvonice v zadní části obsahuje slavný „Savoyarde“, tj. zvon patřící mezi ty největší na světě, neboť váží 19 tun. Dvě jezdecké sochy představují krále Ludvíka Svatého a Janu z Arku.
Základní kámen byl položen v roce 1875, ale až do roku 1914 zůstávala stavba nedokončena a bohoslužby byly zahájeny až po skončení 1. světové války v roce 1919. Toho roku byla vysvěcena.

Musée d´Orsay (foto 16)
V roce 1986 bylo nádraží Orsay vystavěné architektem Victorem Lalouxem u příležitosti Světové výstavy v roce 1889 slavnostně otevřeno jako výstavní síň pro umění 19. století. Původně měla být budova, impozantní hala z období belle époque ze skla a oceli, stržena. Úpravou interiérů nového muzea byla pověřena italská architektka Gae Aulentiová.

Francouzské zahrady - Paříž
Za uplynulých tře sta let, kdy jsou přístupny veřejnosti, se hlavní francouzské zahrady ve městě staly neoddělitelnou součástí života Pařížanů. Francouzské zahradnictví bylo v 17. století povýšeno na umění díky zahradnímu architektovi Ludvíka XVI., Andrému Le Nôtrovi, který vytvořil zahrady ve Versialles. Podařilo se mu skloubit tradiční italskou renesanční zahradu s farncouzským racionálním designem. V 17. století, stejně jako dnes, sloužily francouzské zahrady dvěma účelům: obklopovaly zámek nebo palác, ale kromě toho představovaly také prostředí pro zábavu. Brzy na to se staly zahrady symbolem společenského postavení. Platí to jak u soukromých zahrad , tak i u velkých veřejných projektů.

Systém francouzské památkové péče

Systém francouzské památkové péče je dosti ojedinělý a je důsledkem jedinečného historického vývoje. Důraz je kladen zejména na kvalifikovanost jednotlivých aktérů procesu obnovy památky či neustálé vzdělávání veřejnosti i na popularizaci kulturního dědictví. Důležitá je i provázanost ochrany památek s urbanismem, krajinou a ochranou životního prostředí vůbec. Ve Francii je propracován systém motivací vlastníků, který začíná daňovými úlevami a končí přímými dotacemi při vzorové obnově památek. Příkladně propracovaná je ve Francii také ochrana chráněných území a zón ochrany, které mají své závazné plány, jež předem určují míru a podobu zásahů na každé budově. Plány ochrany daného území jsou pak nadřazeny všem ostatním urbanistickým dokumentům, jsou neustále aktualizovány, a to ve spolupráci s obcemi, čímž je dosaženo ochrany památkových hodnot při zajištění rozvoje daného území.

Podle současné právní úpravy je 40 000 nemovitých památek (z toho 2 000 zahrad a parků) rozděleno do dvou kategorií.

KULTURNÍ PAMÁTKY

Počet chráněných kulturních památek ve Francii odpovídá zhruba počtu chráněných kulturních památek v České republice.
Režim ochrany kulturních památek je ve Francii rozštěpen do dvou skupin. Chráněné památky mohou být zapsány buď na doplňkovém seznamu, nebo na seznamu chráněných památek. Rozdělení památek do těchto dvou seznamů je důležité z hlediska intenzity ochrany i financování obnovy památek.
Mezi památky zapsané na doplňkovém seznamu (Monuments inscrits sur l'lnventaire supplémentaire) jsou zařazeny stavby nebo jejich části, jejichž "historická nebo umělecká kvalita představuje dostatečný zájem na jejich ochraně". Tento nižší stupeň ochrany může být navržen ministerstvem kultury, regionálním prefektem, vlastníkem nebo třetí zainteresovanou osobou a je vyhlašován prefektem dané oblasti. Jeho vyhlášení nevyžaduje souhlas vlastníka. Demolice nebo přestavba zapsané stavby musí být oznámena čtyři měsíce předem na regionální ředitelství kultury, které může navrženým zásahům zabránit pouze návrhem na zapsání památky do seznamu zařazených památek, jejichž ochrana je chápána jako veřejný zájem. V případě, že zapsání do tohoto seznamu neproběhne, může být památka zapsaná v doplňkovém seznamu přes nesouhlas ředitelství jakkoli přestavěna nebo zbořena. Tato nižší forma ochrany tak sama o sobě vlastně v principu nemůže zabránit demolici ani radikální přestavbě památky.

Budovy zařazené na seznam chráněných památek (Monuments classés) požívají nejvyššího stupně památkové ochrany a nesmějí být bez souhlasu regionálního ředitelství kultury zbořeny, přestavovány ani jinak měněny. Návrh na zapsání stavby do seznamu může podat vlastník, státní správa, ministr kultury nebo třetí osoba. Zařazené památky jsou vyhlašovány ministrem kultury. Při nesouhlasu vlastníka s rozhodnutím ministra může být ochrana památky prohlášena dekretem státní rady. Účinky zápisu do seznamu se váží na nemovitost bez ohledu na její vlastnictví a prodávající je povinen předem upozornit, že se jedná o chráněnou památku.

ORGANIZACE PAMÁTKOVÉ PÉČE

Ochranu jednotlivých památek a památkových území zajišťují orgány státní správy a regionální a departementní (krajské) instituce. Tyto instituce se věnují nejen památkovému dozoru, ale také vlastní obnově památek, a to prostřednictvím svých speciálně vyškolených památkových architektů. Při státem spolufinancované obnově zařazených památek tak běžně dochází k tomu, že se v rámci jedné instituce vypracovává i schvaluje projekt rekonstrukce památky. Ústředním orgánem francouzské památkové péče je Ředitelství architektury a památkového dědictví (DAEA), které je součástí ministerstva kultury. Klíčovou institucí pro památkovou péči na úrovni regionu je regionální ředitelství kultury (DRAC). V jeho čele stojí regionální konzervátor (Conservateur régional des monuments historiques) - historik umění, který je hlavním představitelem památkové péče v regionu. V jeho pravomoci je rozhodování o pořadí a způsobech rekonstrukcí jednotlivých památek v rámci víceletých plánů, zpracovávání podkladů pro návrhy na památkovou ochranu a celkový dohled nad stavem chráněného památkového fondu. Při velkých rekonstrukcích zařazených památek je jeho partnerem hlavní architekt historických památek (Architecte en chef des monuments historiques), který je mu podřízen a který vypracovává a provádí jednotlivé projekty. Hlavní architekt je vybírán státním konkurzem a jmenován ministrem kultury. Počet hlavních architektů je zákonem omezen. Díky tomuto omezení je památková péče jednotlivých regionů do značné míry formována názory konzervátora a několika málo architektů, kteří jediní jsou oprávněni rekonstruovat nejvýznamnější vybrané památky.

Departementní servis architektury a historického dědictví (SDAP) se věnuje zejména památkám zapsaným na doplňkový seznam a ochraně staveb v rámci jednotlivých chráněných území. Hlavní oddělení sestává z architektů a urbanistů, kteří mají titul architekt staveb Francie - Architecte des bâtiments de France. Vedle schvalování jednotlivých projektů v chráněných územích je však úlohou architektů staveb Francie také běžná údržba zařazených památek. Počet odborných pracovníků je omezen.

Značná pozornost je ve Francii věnována vzdělání a postgraduální odborné přípravě konzervátorů a památkových architektů. K výchově konzervátorů a úředníků v oblasti památkové péče je speciálně určena osmnáctiměsíční École nationale du patrimoine. Hlavní institucí pro vzdělávání budoucích památkových architektů je Centre ďétudes supérieures ďhistoire et de conservation des monuments anciens (tzv. škola Chaillot). Nejnovější institucí věnovanou vzdělávání v oblasti ochrany památek je pařížské Gité de l'architecture et du patrimoine. Bez absolvování některé z těchto specializovaných institucí nemůže architekt v památkovém prostředí vůbec působit.

OBNOVA PAMÁTEK

Obnova památek ve Francii je striktně rozdělena podle zařazení jednotlivé památky a podle náročnosti opravy či rekonstrukce. Čím je vyšší hodnota památky a větší náročnost prací, tím je vyšší finanční spoluúčast, ale i míra rozhodování státu. Zatímco běžné udržovací práce zařazených památek jsou prováděny architekty staveb Francie na úrovni departementu, jejich náročné rekonstrukce jsou dlouhodobě plánovány regionálním konzervátorem a při finanční spoluúčasti státu prováděny výhradně příslušným hlavním architektem historických staveb. Památky na doplňkovém seznamu mohou být naopak opravovány jakýmkoli architektem s příslušnou kvalifikací, přičemž práce jsou většinou pouze dozorovány architektem staveb Francie.

V případě velké obnovy zařazené památky je třeba podat žádost o zařazení do pětiletého programu na regionální ředitelství kultury (DRAC). Následně je hlavním architektem historických staveb vypracován projekt, na jehož základě se rozhodne o přípravě stavby a provádění celé akce. Investorem může být stát nebo sám vlastník, přičemž v takovém případě se mezi státem a vlastníkem uzavírá dohoda, jež přesně definuje povinnosti obou stran. Pokud přípravu i provedeni stavby financuje z většiny stát, je projektantem i provádějícím architektem hlavní architekt památkových staveb. Obdobná je situace i tehdy, je-li investorem vlastník, avšak rekonstrukci provádí za finanční spoluúčasti státu, jež může činit 50 % celkové částky nebo výjimečně i více. V případě, že vlastník sám financuje přípravu i následné provedení prací, vypracuje hlavní architekt projekt, který je následně prováděn jiným architektem s licencí a hlavním architektem je pouze dozorován. Běžné udržovací opravy na zařazených památkách zajišťuje vlastník s pomocí architekta staveb Francie. Obnovu i údržbu památek zapsaných v doplňkovém seznamu zajišťuje vlastník, který může opět získat od státu subvenci až do výše 40 %. V takovém případě schvaluje a dozoruje jejich obnovu architekt staveb Francie.

Souhlas vlastníka se zapsáním do seznamu vybraných památek je motivován různými daňovými úlevami, které mohou například u daně z pozemku nebo dědické či darovací daně činit až 100 % v případě, kdy vlastník památku alespoň 60 dní v roce zpřístupňuje veřejnosti a při její obnově zcela využívá služeb hlavního architekta. Je-li památka užívána výlučně vlastníkem, jsou tyto úlevy 50 %.

PAMÁTKOVĚ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ

Pokud jde o památkově chráněná území, existují ve Francii tři druhy chráněných území: pětisetmetrové pásmo kolem zařazené památky, chráněná území a zóny ochrany architektonického, urbanistického a krajinného dědictví.

V rámci zákona je možno chránit jak exteriéry, tak cenné interiéry vybraných budov. Přesná pravidla ochrany jsou po vyhlášení chráněného území stanovena regulačním plánem, který u každé stavby urči hodnotu jednotlivých částí a definuje jejich rehabilitaci, rekonstrukci nebo přípustnou změnu. Jeho součástí jsou i závazné regulativy. Plán zpracovává architekt určený starostou ve spolupráci s příslušným architektem staveb Francie. Hlavním garantem vyhlašováni, ochrany a rozvoje chráněných oblastí nicméně zůstává stát, který má prostřednictvím departementního servisu architektury a historického dědictví (SDAP) a jeho architektů staveb Francie vždy poslední slovo.

Vyhlašování zón ochrany architektonického, urbanistického a krajinného dědictví je výsledkem aktivity jednotlivých obcí, které pro tento účel uzavírají smlouvu se státem. V ní se přesně ustanoví pravidla pro urbanisticko-stavební rozvoj, garantovaný napříště obcí, a péči o historické stavby, na kterou dohlédnou departementní architekti staveb Francie. Hlavním účelem vyhlašování zón je systematičtější ochrana okolí význačných památek i uchování obrazu širších urbanistických celků. Pro každou zónu jsou opět vyhlášena pravidla rekonstrukcí, přestaveb a novostaveb, která jsou po veřejném projednáni a schválení městskou radou závazná pro všechny. Stavební povolení v případě zón vydává obec po poradě s příslušným architektem staveb Francie; pokud mezi nimi nedojde ke shodě, rozhoduje prefekt regionu.

Závěr

Systém francouzské památkové péče není a ani nemůže být identický se systémem památkové péče ČR, neboť obě země vycházejí z jiných právních principů a tradic při zpracování právní regulace problematiky památkové péče. Francouzský systém má nepochybně řadu pozitiv: důsledné školení odpovědných pracovníků a s tím související vysoké nároky na jejich práci, důsledný dozor nad restaurováním kulturních památek. Ve francouzském systému památkové péče se však najdou i slabá místa: limitovaný počet odpovědných pracovníků, omezení počtu kulturních památek jako důsledek štědré dotační politiky. Mezi oblasti, ve kterých může být francouzská památková péče inspirativní, zcela nepochybně patří: důraz na kvalifikovanost jednotlivých subjektů působících v systému památkové péče, vzdělávání veřejnosti, popularizace oboru, provázanost ochrany památek s urbanismem, krajinou, ochranou životního prostředí. V čem by však ČR měla hledat inspiraci zejména, je systém podpory vlastníků památek, který je představován daňovými úlevami a přímými dotacemi při vzorové obnově památek. Takto nastavený a fungující systém je v péči o památky nepochybně účinnější, než opatření následná, represivní.

Pokud jde o způsob zásahů do historických objektů, nelze vysledovat jednotnou linii. Je upuštěno od přístupu, jehož cílem je dodat jim i za cenu doplňků "ideální" podoby - tak byl například v 19. století opravován i chrám Notre-Dame. Historická věrnost se zachovává tam, kde jsou podklady - tak se opravovaly například některé katedrály poškozené za války. Ale radikální zásahy a změny nejsou vyloučeny - nejlepším příkladem je skleněná pyramida v Louvru (foto 17.)

Z poznatků přístupů památkové ochrany urbanistických celků, zvláště historických center a potažmo jednotlivých církevních a světských historických objektů učiněných v rámci prohlídek výše uvedených měst vyplývá, že:

k ochraně památek a historických staveb je vcelku přistupováno s respektem zajišťujícím i při nutném zabezpečování současných potřeb fungování města zachování jejich historického charakteru
rekonstrukce a opravy historických objektů jsou prováděny se zřetelem a respektem k jejich stavebně - historickému vývoji, původním stavebním materiálům
nové stavební či udržovací zásahy jsou prováděny v potřebné míře bez zásadního negativního zásahu do stávajícího urbanismu a architektonického pojetí stavby a jejího okolí (prováděná výstavba v Amiens u katedrály či plánovaná výstavba v blízkosti katedrály v Chartres je však s ohledem na stávající pojetí památkové péče v Praze jen těžko představitelná) - foto 18, 19, 20, 21, 22
užití novodobých prvků ve střešním plášti – střešní okna, vikýře a také zapuštěné terasy (s ohledem na zcela jinou koncepci střešní krajiny v Paříži, na užití jiných typických materiálů oproti Praze je možné se v Paříži setkat s množstvím půdních vestaveb řešených pomocí zapuštěných teras a vikýřů v několika výškových úrovních) - foto 23, 24, 25

Realizace dvoupodlažních půdních vestaveb v PPR s osvětlením pomocí vikýřů je velmi omezené množství a toto řešení je připouštěno nejen s ohledem na architekturu samotného objektu ale i s ohledem na celkové řešení blízkého okolí. Provádění dvoupodlažních vestaveb s osvětlením pomocí vikýřů ve dvou výškových úrovních není totiž v prostředí památkové rezervace historicky opodstatněné. MHMP – OKP se apriory nebrání vnášení nových prvků i materiálů do historického prostředí, tyto však musejí s objekty a jejich prostředím splynout a nenarušit pokud možno estetického působení v kontextu interiéru vnitrobloku (dvě výškové úrovně vikýřů jsou akceptovatelné pouze do dvorní části objektů), který je rovněž předmětem památkové ochrany. Osvětlení půdních vestaveb ve druhé výškové úrovni na území PPR je obecně akceptovatelné pouze pomocí střešních maloformátových oken. Takovéto řešení vychází z požadavku památkové péče na území PPR na zachování tradičního koloritu střešního pláště, kdy jsou v horním plánu střechy používána maloformátová střešní okna a to pouze v omezeném počtu tak, aby evokovala vzhled tradičních střešních výlezů.

Tento rozdíl v provádění novodobých úprav u nás a ve Francii (konkrétně Paříž) je dán odlišnou typologií staveb a vývoje městské zástavby.

umisťování a použití novodobých materiálů v rámci uličního interiéru – zámková betonová dlažba, městský mobiliář v historických centrech, plastiky v zahradách - foto 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35
umísťování firemních označení a reklamních zařízení a prvků v exteriérech budov a v městském interiéru je umírněné (spíše potlačené), navštívená města (s výjimku Paříže) netrpí nešvarem velkoplošných reklam, užití novodobých výplňových prvků - foto 36, 37
osvětlení objektů:

Kostely, chrámy katedrály přispívají značnou měrou k vytváření siluety města a k jejímu zdůraznění v nočních hodinách se používá moderní osvětlovací technika, díky které se představují v neměnných pastelových barvách. Cílem programu mimořádného osvětlení evropských katedrál byl rozvoj kulturní turistiky, rozvoj cestovního ruchu. Mimořádnost a architektonický význam památek zesilují kvalitu nabízených představení. Ta se mají obracet zejména na mladé publikum, které s zajímá o nové technologie tak, aby se postupně změnila věkové složení tradičních příznivců tohoto typu architektury.

S ohledem na velké množství světoznámých historických objektů v Praze, a to nejen v jejím centru, by bylo také jistě možné uvažovat o novém způsobu prezentace historických objektů s využitím moderních světlených technologiích - foto 38