PR Prokopské údolí

Kategorie ZCHÚ: Přírodní rezervace

Zřizovací předpis: Výnos MK ČSR č. 25.533/78

Katastrální území: Hlubočepy, Jinonice (Praha 5)

Rozloha: 101,53 ha

Důvod ochrany: Zachování geologicko-paleontologických hodnot a charakteristických teplomilných společenstev flóry a fauny tohoto území. Jde především o ochranu souvislého geologického profilu silurských a devonských vrstev, v západní části pak hranice ordovik-silur. Zdejší opěrné profily patří o oblastním i mezinárodním stratotypům. Jak je dále uvedeno, jde o významné paleontologické naleziště fosilií soustavně sledované v minulosti Joachimem Barrandem a posléze jeho následovníky. Konečně jsou i hlavním motivem ochrany ekosystémy vápencových i vulkanických skal, skalních stepí, dubohabrového lesa s častými suťovými polohami. K nim patří i výskyt významné flóry a fauny. Svůj význam má PR Prokopské údolí i jako součást územního systému ekologické stability, dnes o to silnější tím, že v okolí od doby vyhlášení PR došlo k rozsáhlé zástavbě sídlištního charakteru, která přinesla do území i zvýšenou návštěvnost. Ve všech úvahách o předmětu ochrany ve smyslu ochrany přírodních fenoménů je však třeba  respektovat i zájmy památkové ochrany, protože na území i v jeho bezprostředním okolí jsou významné archeologické lokality (např. Butovické hradiště a východní části území v lokalitě Dívčí hrady). Zajímavé jsou i paleontologické a archeologické nálezy i v jeskyních zdejšího území. Celé území PR je také součástí přírodního parku Prokopské a Dalejské údolí. Prokopské údolí patří k nejvýznamnějším přírodním územím v Praze.  Proto pro tuto stránku připravujeme postupně podrobnější informace. Historie území Stopy pravěkého osídlení lze datovat do doby před 30 000 lety. Svědčí o tom nálezy v malých jeskyních ve svazích Prokopského údolí. Nálezy z pravěkého období jsou známé také z dnes již zaniklé „Prokopské jeskyně“, ktré jsou  uloženy v Národním muzeu. První zemědělci se objevili v těsné blízkosti údolí v oblasti Klukovic asi před 5 000 lety, z mladší doby byly nalezeny stopy osídlení z doby bronzové (kultura knovízská, 1 200-800 př. n. l.). Období kolem 5 000 let př. n. l. je také doba, kdy člověk začal stále souvisleji osidlovat krajinu oblasti Prahy i středních Čech. Je to období počátku pozvolného ovlivňování přírody a krajiny člověkem, které postupně vedlo k utváření  krajiny, kterou dnes nazýváme krajinou kulturní. Tedy krajinou, jejíž podobu formoval spolu s přírodou také člověk. Svou zemědělskou i ostatní činností ovlivňoval rostlinná společenstva a na ně vázané živočichy. Proto můžeme velkou část přírodní rezervace Prokopské údolí považovat také jako dědictví po našich předcích, kdy společenstva rostlin a živočichů mají daleko delší historii než dnešní nejvýznamnější skvosty historické architektury. K významným místům historického osídlení patří bezesporu Butovické hradiště, kde první období osídlení vrcholilo v letech kolem 3 000 let př. n. l. v období řivnáčské kultury. Druhé významné období již spadá do doby slovanského osídlení, kdy hradby hradiště byl vybudovány z hlíny a kamene (opuky z nedaleké Vidoule) a jeho rozloha přesahovala 9 ha. Hradiště  patřilo k soustavě hradišť na území dnešní Prahy jako např. Divoká Šárka, Zámka, Trója (Podhoří) a zaniklo v první polovině 10. století. Tedy v době vzrůstu významu Pražského hradu a v době počátků formování českého státu. Těmito místy návštěvníky provede naučná stezka „Butovickým hradištěm“ www.prazskestezky.cz Albrechtův vrch, diabasový kopec a velmi členitá plocha. Ještě v 50. létech zde byla selská usedlost zmíněného Albrechta, který zde měl i ornou půdu na terasách v dolní partii. Jsou zde patrné zbytky základů usedlosti s ruderalizovanými plochami i ovocné stromy. Na svazích se vyskytují teplomilná rostlinná společenstva skalních stepí. Území v minulosti zarůstalo převážně světlomilnou trnkou a hrozil zánik těchto společenstev. Nyní jsou křoviny pravidelně redukovány tak, aby byl zajištěn prostor pro rozvoj těchto společenstev. Lokalita velmi trpí intenzivním sešlapem a provozem horských kol. Řada neukázněných návštěvníků zde zanechává pravidelně velké množství odpadu a ničí značení přírodní rezervace. Přímo pod Albrechtovým vrchem můžeme vidět krásnou ukázku tvorby přírodních meandrů na drobném vodním toku – Stodůleckém potoce. Okolí tohoto malého úseku toku je úmyslně udržováno tak, aby meandrování potoka vyniklo. Nejlépe je patrné při pohledu z Albrechtova vrchu. Prosíme návštěvníky, aby nevjížděli do území na kolech. Hrozí nebezpečí nevratné eroze půdy a zničení společenstev skalních stepí. Prosíme, držte své psy na vodítkách ! Děkujeme, že se chváte k přírodě ohleduplně.      Prvosenka jarní (Primula veris)  Přirozené meandry Stodůleckého potoka pod Albertovým vrchem (foto: P. Slavík)

Hemrovy skály jsou utvářeny staršími vulkanickými horninami, které v siluru, asi před 430 mil. let vyvřely na mořské dno a vytvořily podmořskou sopku, jejíž vrchol dosahoval pravděpodobně až k hladině. Vlastnímu vzniku sopky předcházelo vytvoření několik km dlouhé a jen několik m široké trhliny v mořském dně, kterým proudila žhavá láva ven ze zemského nitra a stykem s mořskou vodou se prudce ochlazovala. Její výrony občas doprovázely erupce. Tak se na dně tehdejšího moře vytvořil hřeben dlouhý kolem 5 km a vysoký 200 – 300 m nad mořské dno a díky erupcím se vulkanické horniny dnes objevují i v okolních sedimentech.

Vegetace Hemrových skal má stepní charakter, Můžeme zde nalézt česnek tuhý (Allium strictum) vzhledem k diabasovému minerálnímu podkladu, nebo lomikámen trojprstý (Saxifraga tridactylites).

Aby se uchránil stepní charakter Hemrových skal, jsou průběžně částečně redukovány křoviny, které mají tendenci skály osidlovat a také invazní agresivní akát. Též je částečně redukována borovice černá, která svým opadem jehličí mění vlastnosti půdy a pro stepní vegetaci není vhodná. Hemrovým skalám je věnována tabule naučné stezky Butovickým hradištěm „Vyhlídka na Hemrovy skály“.

Česnek tuhý (Allium strictum) foto: J. Vávra	Diabasové masivy Hemrových skal foto: P. Slavík

Prosíme návštěvníky, choďte pouze po stávajících cestách a pěšinách. Nevjížděli do lokality na kolech. Hrozí nebezpečí nevratné eroze půdy a zničení společenstev skalních stepí. Prosíme, držte své psy na vodítkách!

Děkujeme, že se chováte k přírodě ohleduplně.

Butovické hradiště

Prokopské údolí bylo, s výjimkou Dalejského háje, v dřívějších dobách prakticky zcela odlesněno, jak ostatně dokazují historické mapy 18. a 19. století, Josefského a Františkova vojenského mapování, i mapy stabilního katastru kolem r. 1840. Území bylo využíváno zemědělsky již v 1. tisíciletí a zřejmě do určité míry i daleko dříve. Důkazem toho je Butovické hradiště se slovanským osídlením, jehož viditelným pozůstatkem je val rozdělující náhorní plošinu na dvě části. Hradiště zaniklo na přelomu 9. a 10. století zřejmě jako reakce na vzrůstající význam Pražského hradu. Při jeho rozloze, která spolu s předhradím čítala 10 ha, tvořilo bezesporu významný sídlištní celek na území předhistorické Prahy. Takové mohutné osídlení předpokládá zemědělské využívání okolní krajiny. Vhodné plochy s lepší kvalitou jako orné půdy, svahy na vápencích s převážně jižní expozicí k pastvě domácích zvířat. Zemědělství a údržba ploch postupně skončilo během druhé poloviny 20. století. Dávné i nedávné zemědělské využití zdejší krajiny položilo základ lokalitám, které dnes v rámci přírodní rezervace chráníme i udržujeme. Proto se sem také od roku 2000 vrátila řízená pastva stáda ovcí a koz, která napodobuje dřívější zemědělské využití pozemků a je vhodná pro společenstva skalních stepí, která jsou na tento systém údržby do určité míry vázána. Na jižních svazích můžeme vidět v travních porostech chráněný kavyl Ivanův (vousy svatého Ivana). Dřívější osídlení hradiště také dokládá výskyt šalvěje hajní, kterou dávní obyvatelé nejspíše pěstovali jako léčivou bylinu.  Ve skalách nad údolím je řada malých jeskyní. Územím prochází naučná stezka Butovickým hradištěm, která o zdejších zajímavostech podrobně informuje.

Kavyl vláskovitý (Stipa capillata)	Šalvěj hajní (Salvia nemorosa)	Řízená patva na svazích Butovického hradiště

(foto: P. Slavík)

Prosíme návštěvníky, choďte pouze po stávajících cestách a pěšinách. Nevjížděli do lokality na kolech. Hrozí nebezpečí nevratné eroze půdy a zničení společenstev skalních stepí. Prosíme, držte své psy na vodítkách!

Děkujeme, že se chováte k přírodě ohleduplně.

Dalejská lada jsou tvořena loukou o celkové rozloze přes 5 ha, na prudkém jižním svahu s teplomilnými společenstvy skalních stepí. Na svahu jsou pozorovatelné náznaky „škrapových polí“, drobných stružek po dešťových srážkách odplavujících vápenec, který tvoří podloží lokality. Již sám historický název napovídá, že se jedná o území „ležící ladem“, typická ukázka lokality s přirozeným stepním charakterem, kde chudá půda, vápencový podklad a nedostatek vláhy neumožňuje přirozené šíření lesa. Na východní straně Dalejská lada sousedí s bývalým vápencovým lomem, kde byla v 60. letech ukončena těžba vápence. Na druhé straně bývalého lomu na nejvyšším bodě stál známý poutní kostel sv. Prokopa, postavený v roce 1712, který však v důsledku těžby vápence zanikl. Podrobně se touto lokalitou zabývá tabule naučné stezky „Údolím Dalejského potoka“ na zastávce “Pod Prokopským kostelíkem“. V důsledku těžby zanikla také Prokopská jeskyně, spojovaná podle pověsti se světcem sv. Prokopem a místem archeologických nálezů z pravěké doby. Sv. Prokop, významná duchovní osobnost českých dějin, zakladatel Sázavského kláštera, zemřel v roce 1053. K 950 výročí jeho úmrtí a na památku zaniklého kostele sv. Prokopa byl v roce 2003 na skále 23 m nad údolní komunikací vztyčen kříž.

Také okolí louky bylo v minulosti odlesněné, současné porosty v dolní části jsou výsadby z 1. poloviny 20 století, v horní části ze 70. let 20. století částečně s nevhodným zastoupením dřevin neodpovídajícím stanovišti, často s převahou agresivního trnovníku akátu, který likviduje bylinné patro. Proto je v porostech postupně odstraňován především akát jako nepůvodní dřevina a nahrazován podle možnosti dubem, resp. dubem šípákem. Změnu dřevinné skladby ovšem lze provádět jen postupně a je to proces, který bude probíhat mnoho let. Pod loukou v lesním porostu je patrná dnes již nepoužívaná cesta lemovaná jírovci, která původně přiváděla poutníky ke kostelu sv. Prokopa. Tuto cestu však přerušila lomová činnost již dávno v minulém století. Poblíž cesty jsou zbytky základů hospodářské stavby, „Schwarzemberského ovčína“. Chov ovcí zde byl v minulosti velmi intenzivní. V od roku 2000 zde probíhá podle potřeby po několik týdnů v roce řízená pastva stáda ovcí a koz, která pomáhá citlivě simulovat dřívější zemědělské využití a podporuje rozvoj teplomilných společenstev stepi.

Kříž na skále pod bývalým kostelem sv. Prokopa (foto: P. Slavík)	Řízená pastva na Dalejských ladech (foto P. Slavík)

Prosíme návštěvníky, choďte pouze po stávajících cestách a pěšinách. Nevjížděli do lokality na kolech. Hrozí nebezpečí nevratné eroze půdy a zničení společenstev skalních stepí. Prosíme, držte své psy na vodítkách!

Děkujeme, že se chováte k přírodě ohleduplně.

Jezírko, někdy také nazývané Hlubočepské jezírko, vzniklo těžbou vápence a kuriózně vlastně zcela náhle. V roce 1912 (jiné prameny však uvádějí 1905) při lámání kamene vytryskl silný pramen a rychle naplňoval kotlinu. Dokonce tak rychle, že dělníci museli nářadí nechat na místě. V roce 1916 byl podniknut pokus vodu vyčerpat, ale zcela neúspěšně. Na jaře 2007 provedli sportovní potápěči na objednávku odboru ochrany prostředí MHMP  průzkum Jezírka. Ukázalo se, že jeho stav je celkem dobrý, na dně byl objeven odpad menšího rozsahu (snad zbytky kovové konstrukce, oplocení apod.). Ukázalo se, že jezírko je hluboké nejvíce 3,5 m, ovšem v literatuře byla uváděna vždy hloubka 10 m a více. Průzkumem nebylo zjištěno, že by Jezírko mělo nějaký přirozený přítok nebo odtok, voda se do něj dostává pouze průsakem z okolních vápencových hornin. 
V říjnu 2007 objednal odbor ochrany prostředí MHMP odstranění odpadu nalezeného při jarním průzkumu. Akce proběhla za pomoci sportovních potápěčů, vyzdvižený odpad byl odvezen k ekologické likvidaci.

I když jezírko, jako řada jiných skalních dominant Prokopského údolí, vzniklo činností člověka, vytváří dnes pěknou romantickou scenerii a je cílem vycházek Pražanů i častým objektem fotografování i filmování. Poblíž Jezírka je zastávka naučné stezky Údolím Dalejského potoka „Prokopské jezírko“

Jezírko v Hlubočepích v PR Prokopské údolí (foto. P. Slavík)	Jeden z mála obyvatel pod hladinou Jezirka - okoun říční (foto K. Hanuš)

Vysoká

Vysoká získala své jméno podle skály tyčící se nad Prokopským údolí. Jde o skalní stěnu bývalého vápencového lomu, jejíž střední část se v roce 1939 sesula. Jedná se zřejmě o největší známý sesuv půdy na území města od historických dob. Okolní skály jsou vesměs tvořeny sklaními stěnami bývalých vápencových lomů a jejich odvaly. Náhorní plošina nad Vysokou a travnaté svahy  nad železniční tratí jsou tvořeny „teplomilnými společenstvy travin“. Z menší části se jedná o bývalé pole, z větší části o louky a pastviny. Při údržbě těchto ploch se k nim přistupuje jako k pastvinám. Z prostoru louky a jejích svahů byly částečně odstraněny náletové dřeviny, především trnovník akát. Od roku 2000 je území pravidelně několik týdnů v roce vypásáno řízenou pastvou stáda ovcí a koz, případně podle potřeby také koseno. Louka i křoviny jsou osídleny ještěrkou obecnou, zvyšuje se populace dravých ptáků, zejména poštolky obecné. V Prokopském údolí je také hojný výskyt drobné lesní zvěře, bažantů i zajíců.

Z horní hrany údolí nad Vysokou je pěkný pohled do Prokopského údolí. Údolí je překlenuto viaduktem „Buštěhradské dráhy“ nazývané „Pražský Semmering“. Trať vchází ze Smíchovského nádraží, na protějších svazích hlubočepské pánve nabírá výšku, přechází viaduktem Prokopské údolí, skalními zářezy se vrací zpět nad Smíchov a pokračuje směrem k Radlicím a Zličínu. Trať byla otevřena v roce 1872 především pro dopravu nákladů a uhlí ze směru od Kladna.  Obě části viaduktu o výšce téměř 20 m jsou dnes chráněny jako technická památka. V roce 1873 zahájila provoz druhá železniční trať procházející Prokopským údolím podél Dalejského potoka směrem na Řepy a Rudnou vybudovaná především pro dopravu uhlí ze severočeské pánve. Obě tratě jsou dodnes v provozu pro nákladní i osobní dopravu a jsou ukázkou, jak daleko snáze splynou s krajinou na rozdíl od např. magistrály „jižní spojky“ vedoucí na protější straně údolí.

Řízená pastva stáda ovcí a koz na louce nad "Vysokou". V pozadí sídliště Barrandov. (foto: Petr Slavík)	Zajíc polní (Lepus europaeus) (foto: Petr Slavík)

Prosíme návštěvníky, choďte pouze po stávajících cestách a pěšinách. Nevjížděli do lokality na kolech. Hrozí nebezpečí nevratné eroze půdy a zničení společenstev skalních stepí. Prosíme, držte své psy na vodítkách!

Děkujeme, že se chováte k přírodě ohleduplně.

Děvín. Na opačném konci Prokopského údolí nad Hlubočepy se nachází lokalita Děvín. Zde stával hrad, ovšem středověký, vystavěný nejspíše nejvyšším písařem Štěpánem z Tetína, synovcem přemyslovského levobočka Jana Volka. Děvín se na Štěpánově pečeti vyskytuje k roku 1338. Hrad byl obýván nejvýše 100 let. Kolem roku 1420 již není v dobových dokumentech Děvín nikdy připomínán a nejspíše ho postihly husitské bouře a  vojenská střetnutí související s bitvou o Vyšehrad. Roku 1437 ho údajně nechal císař Zikmund pobořit jako sídlo lupičů. Ještě v 16. století sloužila zřícenina hradu jako terč pro zkoušení děl. Stopy po hradbách, baštách a budově jsou v terénu dodnes patrné. S pověstí o dívčí válce a s legendárním hradem Děvínem však zcela jistě nemá nic společného. Ovšem Butovické hradiště zaniklé na přelomu 9. a 10. století je vzdáleno od Vyšehradu vzdušnou čarou pouhých 5 km, i když není přímo na dohled. Nemohl se bájný děj dívčí války odehrávat třeba právě zde …? Kdo ví.

Na náhorní plošině a svazích směrem ke Smíchovu a ke Hlubočepům je vegetace tvořena především společenstvy teplomilných rostlin rostoucích na vápencovém podkladě s minimální vrstvou půdy a místy také se skalními výchozy. Díky převážně jižní expozici, minimu půdy a nedostatku vody má toto území stepní charakter. To znamená, že takové lokality v přírodě neosidluje les, jedná se o přirozené bezlesí pouze s místy rostoucími keři trnky, šípu nebo dřínu. K udržování stepního charakteru přispívala v minulosti i pastva domácích zvířat, která prokazatelně probíhala v Prokopském údolí po staletí a která má zde od r. roku 2000 již opět svou tradici.

Prosíme návštěvníky, aby nevjížděli na náhorní plošinu Děvína na kolech. Hrozí nebezpečí nevratné eroze půdy a zničení společenstev skalních stepí. Prosíme, držte své psy na vodítkách !

Výchozy vápencových vrstev nad Smíchovem nad tratí "Pražského Semmeringu" (foto: Petr Slavík)	Stepník rudý (Eresus cinnaberinus) (foto: Pavel Špryňar)	Půdorys hradu Děvín (kresba: Tomáš Durdík)

 

Dalejský háj a lesní porosty v Prokopském údolí

Lesní porosty tvoří téměř 50 % rozlohy přírodní rezervace. Největší souvislou částí lesa je Dalejský háj na severní straně údolí pod Barrandovským sídlištěm. Na rozdíl od okolních ploch lze považovat Dalejský háj za lokalitu, která v historii nikdy nebyla zcela odlesněna. Od roku 1684 patřil Dalejský háj spolu s řadou okolních pozemků pod správu Jinonického panství ve vlastnictví Schwarzenberků. Z větší části lze považovat dřevinnou skladbu za přírodě blízkou odpovídající danému stanovišti. Rostou zde především duby (dub zimní) jejichž zastoupení přesahuje 50 %, dále habr, lípa, javory, bříza, buk, borovice. Přírodě blízké zastoupení dřevin podporuje také rozvoj bylinného pokryvu. Proto zde, zejména v jarních měsících, můžeme nalézt bohatou hájovou květenu tvořící i místy souvislé koberce dymnivek, sasanek, kokoříků, prvosenek, jaterníků a dalších druhů. V keřovém podrostu najdeme šípek, svídu a dřín. V některých okrajových částech Dalejského háje převládá modřín a smrk vysazovaný v 70. letech.

Především na protilehlých jižních svazích údolí se nacházejí místy porosty borovice černé a trnovníku akátu, tedy dřevin na naše území v minulosti dovezených a pro prostředí přírodní rezervace nevhodných. Také pod nimi nenajdeme žádné porosty bylin. Tyto dřeviny byly hojně vysazovány v první polovině 20. století. Dnes zde jejich porosty postupně dožívají a jsou nahrazovány domácími dřevinami, které by se za normálních podmínek s vysokou pravděpodobností na daném místě  přirozeně vyskytovaly. Mezi takové patří i dub šípák, který roste v obdobných podmínkách na vápencových horninách Českého krasu.

V lesních porostech přírodní rezervace jsou pomístně ponechávány uschlé stromy či padlé kmeny neohrožující návštěvníky jako vhodné prostředí pro ptactvo nebo některé druhy hmyzu.

Prosíme, chovejte se k přírodě ohleduplně a držte své psy na vodítkách!

Jaterník trojlaločný (podléška) Hepatica nobilis (foto: P. Slavík)	Přirozené zmlazení dubu v Dalejském háji (foto: P. Slavík)