Chyba je v městském úřadě, ne v Pražských vodárnách
Slovo - 29.11.2000
POLEMIKA
Reaguji na článek Ludvíka Vaculíka Lezou, lezou pijavice... z 20. října. Podle něj pan Vaculík zřejmě žije v přesvědčení, že město Praha prodává vodovodní a kanalizační potrubí, nad kterým chodíme a jezdíme, a k tomu všechny ty honosné i méně honosné budovy na Národní třídě, v Podolí, kulaté i hranaté nádrže na Císařském ostrově a vše ostatní, včetně vodáren na Želivce a v Káraném. Pokud by to byla pravda, přidám se bez váhání k jeho lamentování. Naštěstí to pravda není. Formou veřejné soutěže se privatizuje jen provoz těchto zařízení, navíc na dost krátkou dobu - na 12 let od podpisu smlouvy s novým provozovatelem. Privatizuje se ne majetek, ale služba. Ludvík Vaculík se ptá: Nebo snad říká někdo, že město na dobrou správu obecních zařízení nestačí? A odpovídá si: Pak je chyba v městském úřadě, ne ve vodárně! Na jeho otázku odpovídám, že to říká kde kdo, nejen vláda. Navíc jde stále ještě o státní a ne obecní majetek. Na jeho odpověď s vykřičníkem pak, že město skutečně nestačí ani na správu, natož na modernizaci a potřebné rekonstrukce a rozšíření příslušných zařízení. Pokusím se to ukázat na snad obecně srozumitelných příkladech: Schválený Územní plán hl. m. Prahy vykazuje ústřední čistírnu odpadních vod za hranice města s tím, že její první etapa je potřebná již k roku 2010. Důvodem nejsou nějaké ekologické problémy pro její okolí. Ostatně, pokud by byly, dokáže je moderní technologie za poměrně malý peníz odstranit. Důvodem je hlad po pozemcích, které jsou prý pro Prahu nesmírně cenné. Právě zpracovaná studie vyčíslila náklady na novou čistírnu umístěnou do lomu v Klecanech (nejbližší možná lokalita) na cca 25 miliard korun. Plocha současné čistírny je 21,7 hektaru. Prostým vydělením dospějeme k ceně, za niž by se musel prodat pozemek na Císařském ostrově: nejméně 100 000 korun za metr čtvereční. Za takovou cenu by se stěží prodal v Tokiu. A za kolik a komu by jej prodali Pražané? Navíc, počet obyvatel v Praze klesá a bude klesat. Ten milion lidí, co bude žít v Praze mezi roky 2010 až 2020, by se musil podělit o zmíněnou horentní sumu. Každý Pražan by musel nějak a někde uhradit nejméně dvacet pět tisíc korun a úroky, jak opět zjistíme prostým podělením. Sto tisíc na rodinu jen za čistírnu je absurdita. Nebo snad dobrá správa obecních zařízení? Zahraniční investor nebo provozovatel by o nějaké čistírně v Klecanech ani nepromluvil a uvažoval by o investici pět- až desetkrát menší. Jinak by se totiž znemožnil na celém světě. Konkurence by ho zničila. Vodárny a čistírny se postupně staly složitými a technicky náročnými zařízeními. Jestliže malá obec nestačí na provoz své vodárničky a čistírničky, požádá o pomoc větší obec nebo specializovanou organizaci. Ta má zkušenost s mnoha zařízeními podobné velikosti a složitosti a svého úkolu se snadno a profesionálně zhostí. Kdo však má u nás zkušenosti se systémy o kapacitě milion obyvatel? Těch pár vodohospodářů v Praze právě s touto jedinou. A učí se stálými chybami a omyly na tomto jediném písečku. Co je špatné na tom pronajmout, co neumím provozovat a rozvíjet sám, tomu, kdo podobných zařízení projektoval a provozuje desítky na celém světě? Bude-li vybrán ten nejlepší, pak z části ušetřených dnešních a budoucích nákladů vytvoří svůj zisk, část zůstane v kapsách Pražanů. Tak to ve světě chodí. Alespoň tam, kde je silný a kvalifikovaný dozor nad monopoly a regulace monopolních cen. A právě na tomto hrobě by měl někdo hořce zaplakat. Ne na tom, kde nikdo není a nebude pohřben, můj oblíbený autore, Ludvíku Vaculíku.
Autor je nezávislý konzultant ve vodohospodářství
Luděk Schreib, redakce internetových novin
Je to polemika dvou názorů, do které asi nemá smysl vstupovat, nicméně je rozumné dodat pár základních faktů.
Za prvé je "pražská voda" poslední vodárenská soustava v republice, jejíž provoz zatím nebyl privatizován. A byla by iluzí myslet si, že zůstane mimo obecný trend, pro který se rozhodl stát. A to je druhý základní fakt - Pražské vodárny byly státním podnikem a privatizace, nebo přesněji vstup strategického partnera, který zajistí provoz, je v rukou státu, nikoli obce.
V tomto kontextu stojí za připomenutí, že soukromá firma už oddobně provozuje například pražské veřejné osvětlení. I kolem toho bylo v době, kdy rozhodnutí padlo, mnoho polemik, ale dnes už nikdo z normálních občanů nevnímá, že v Praze "svítí" privátní ELTODO a nikoli obecní společnost Správa veřejného osvětlení. A pokud někdo změnu zaregistroval, tak pouze k lepšímu, protože výrazně poklesl počet poruch a ještě výrazněji se zkrátil čas při jejich odstraňování. I tady si přitom samozřejmě obec drží vlastnictví infrastruktury, tedy "železa", rozvodů atd. a zprivatizovala pouze provoz. A funguje to k všeobecné spokojenosti.
POLEMIKA
Reaguji na článek Ludvíka Vaculíka Lezou, lezou pijavice... z 20. října. Podle něj pan Vaculík zřejmě žije v přesvědčení, že město Praha prodává vodovodní a kanalizační potrubí, nad kterým chodíme a jezdíme, a k tomu všechny ty honosné i méně honosné budovy na Národní třídě, v Podolí, kulaté i hranaté nádrže na Císařském ostrově a vše ostatní, včetně vodáren na Želivce a v Káraném. Pokud by to byla pravda, přidám se bez váhání k jeho lamentování. Naštěstí to pravda není. Formou veřejné soutěže se privatizuje jen provoz těchto zařízení, navíc na dost krátkou dobu - na 12 let od podpisu smlouvy s novým provozovatelem. Privatizuje se ne majetek, ale služba. Ludvík Vaculík se ptá: Nebo snad říká někdo, že město na dobrou správu obecních zařízení nestačí? A odpovídá si: Pak je chyba v městském úřadě, ne ve vodárně! Na jeho otázku odpovídám, že to říká kde kdo, nejen vláda. Navíc jde stále ještě o státní a ne obecní majetek. Na jeho odpověď s vykřičníkem pak, že město skutečně nestačí ani na správu, natož na modernizaci a potřebné rekonstrukce a rozšíření příslušných zařízení. Pokusím se to ukázat na snad obecně srozumitelných příkladech: Schválený Územní plán hl. m. Prahy vykazuje ústřední čistírnu odpadních vod za hranice města s tím, že její první etapa je potřebná již k roku 2010. Důvodem nejsou nějaké ekologické problémy pro její okolí. Ostatně, pokud by byly, dokáže je moderní technologie za poměrně malý peníz odstranit. Důvodem je hlad po pozemcích, které jsou prý pro Prahu nesmírně cenné. Právě zpracovaná studie vyčíslila náklady na novou čistírnu umístěnou do lomu v Klecanech (nejbližší možná lokalita) na cca 25 miliard korun. Plocha současné čistírny je 21,7 hektaru. Prostým vydělením dospějeme k ceně, za niž by se musel prodat pozemek na Císařském ostrově: nejméně 100 000 korun za metr čtvereční. Za takovou cenu by se stěží prodal v Tokiu. A za kolik a komu by jej prodali Pražané? Navíc, počet obyvatel v Praze klesá a bude klesat. Ten milion lidí, co bude žít v Praze mezi roky 2010 až 2020, by se musil podělit o zmíněnou horentní sumu. Každý Pražan by musel nějak a někde uhradit nejméně dvacet pět tisíc korun a úroky, jak opět zjistíme prostým podělením. Sto tisíc na rodinu jen za čistírnu je absurdita. Nebo snad dobrá správa obecních zařízení? Zahraniční investor nebo provozovatel by o nějaké čistírně v Klecanech ani nepromluvil a uvažoval by o investici pět- až desetkrát menší. Jinak by se totiž znemožnil na celém světě. Konkurence by ho zničila. Vodárny a čistírny se postupně staly složitými a technicky náročnými zařízeními. Jestliže malá obec nestačí na provoz své vodárničky a čistírničky, požádá o pomoc větší obec nebo specializovanou organizaci. Ta má zkušenost s mnoha zařízeními podobné velikosti a složitosti a svého úkolu se snadno a profesionálně zhostí. Kdo však má u nás zkušenosti se systémy o kapacitě milion obyvatel? Těch pár vodohospodářů v Praze právě s touto jedinou. A učí se stálými chybami a omyly na tomto jediném písečku. Co je špatné na tom pronajmout, co neumím provozovat a rozvíjet sám, tomu, kdo podobných zařízení projektoval a provozuje desítky na celém světě? Bude-li vybrán ten nejlepší, pak z části ušetřených dnešních a budoucích nákladů vytvoří svůj zisk, část zůstane v kapsách Pražanů. Tak to ve světě chodí. Alespoň tam, kde je silný a kvalifikovaný dozor nad monopoly a regulace monopolních cen. A právě na tomto hrobě by měl někdo hořce zaplakat. Ne na tom, kde nikdo není a nebude pohřben, můj oblíbený autore, Ludvíku Vaculíku.
Autor je nezávislý konzultant ve vodohospodářství
Luděk Schreib, redakce internetových novin
Je to polemika dvou názorů, do které asi nemá smysl vstupovat, nicméně je rozumné dodat pár základních faktů.
Za prvé je "pražská voda" poslední vodárenská soustava v republice, jejíž provoz zatím nebyl privatizován. A byla by iluzí myslet si, že zůstane mimo obecný trend, pro který se rozhodl stát. A to je druhý základní fakt - Pražské vodárny byly státním podnikem a privatizace, nebo přesněji vstup strategického partnera, který zajistí provoz, je v rukou státu, nikoli obce.
V tomto kontextu stojí za připomenutí, že soukromá firma už oddobně provozuje například pražské veřejné osvětlení. I kolem toho bylo v době, kdy rozhodnutí padlo, mnoho polemik, ale dnes už nikdo z normálních občanů nevnímá, že v Praze "svítí" privátní ELTODO a nikoli obecní společnost Správa veřejného osvětlení. A pokud někdo změnu zaregistroval, tak pouze k lepšímu, protože výrazně poklesl počet poruch a ještě výrazněji se zkrátil čas při jejich odstraňování. I tady si přitom samozřejmě obec drží vlastnictví infrastruktury, tedy "železa", rozvodů atd. a zprivatizovala pouze provoz. A funguje to k všeobecné spokojenosti.
29. listopadu 2000
29. listopadu 2000