Návštěva 52. benátského bienále architektury a výtvarného umění

Účastníci cesty: ing. arch. Karel Bíba, ing. arch. Břetislav Cír

Odbor: kultury, památkové péče a cestovního ruchu MHMP

Termín: 12. – 15. listopadu 2007

Cíl: Benátky - Itálie

Účel: 52. benátské bienále architektury a výtvarného umění (dále jen „bienále“)

Komunikace: angličtina (bez tlumočníka)

Úhrada: MHMP

Časový průběh cesty:

11. 11. 2007 neděle

17.16 odjezd vlakem z Prahy hl. n.

12. 11. 2007 pondělí

9.15 příjezd do Benátek (Stazione FF. SS Santa Lucia), ubytování v hotelu, dopoledne prohlídka města, odpoledne zahájena prohlídka národních expozic bienále v areálu Giardini (29 pavilónů)

13. 11. 2007 úterý

10.00 - 13.00 návštěva expozice bienále v areálu Arsenale (jednotlivé instalace výtvarníků) odpoledne prohlídka města

14. 11. 2007 středa

9.15 započata prohlídka města z lodi (projížďka kanály Canal Grande, Canale della Giudecca, Canale di Fusina, Canalle delle Fondamente Nuove a dalšími)

15. 11. 2007 čtvrtek

9.30 - 13.30 prohlídka města poté dokončení prohlídky expozic biienále (areály Giardini a Arsenale)

20.56 odjezd vlakem z Benátek (Stazione FF. SS Santa Lucia)

13.15 příjezd vlakem do Prahy hl. n. (z důvodu výluky na trati zpožděný - v úseku Hranice - České Budějovice přeprava autobusem)

Benátky (Venice / Venezia)

Historie

Původně etruské město se postupně stává po rozpadu západořímské říše rozhodujícím mocenským centrem Středomoří a hlavním městem Benátské republiky. Zajišťovalo obchod s Orientem a mělo v podstatě monopolní postavení. Jeho politické ambice vedly k útokům proti Cařihradu, což přispělo k jeho pádu do rukou Arabů a následnému kolapsu rozmachu Benátek jako mocnosti, protože Arabové město odřízli od přístupu do Indie a Číny. Město je postaveno na 118 ostrovech spojených více jak 400 mosty. Bylo založeno v roce 452 Venety poníž také dostalo svůj italský název "Venezia". Největší kanál Canal Grande je dlouhý 3.8 km a široký až 70 metrů. Tento kanál přemosťuje také nejznámější most Ponte Rialto. U něj je nejlevnější trh s ovocem a zeleninou v Itálii. Opravdu nádherné je náměstí Piazza San Marco s Basillica di San Marco - postavenou v 9.stol. a po požáru v 10. stol. opravovanou a rozšiřovanou až do 15. stol. Dnes ji zdobí pět kopulí a mozaika ze 13. stol. Velkou ozdobou je antické čtyřspřeží ze 4. stol. př.n.l.

Benátská republika

(plným jménem Nejjasnější republika benátská, italsky Serenissima Repubblica di Venezia nebo též Nejjasnější republika sv. Marka, Serenissima Repubblica di San Marco) byla italský stát vytvořený kolem města Benátky a existující od 8. století do roku 1797. Později nakrátko existovala republika s centrem v Benátkách ještě v revoluční době 1848 až 1849. Na vrcholu své moci ovládaly Benátky kromě svého okolí také Dalmácii (v dnešním Chorvatsku), Krétu, část řeckého pobřeží a další opěrné body a ostrovy ve Středomoří. Šlo o významnou námořní mocnost, která zajišťovala především obchod mezi Evropou a Blízkým Východem. Politicky šlo po většinu času o smíšenou formu vlády, v níž mělo vliv měšťanstvo i aristokracie a již zastřešoval doživotně volený dóže, ústavou omezený panovník. Benátský stát a jeho vládnoucí třída byli rovněž významnými mecenáši umělců, a zapsali se tak do dějin evropské architektury, hudby a výtvarného umění.

Vzestup (8. až 10. století)

Když v severní Itálii začala v 7. století slábnout moc Byzantské říše, začalo město Benátky postupně vystupovat stále samostatněji. To se jasně projevilo v byzanském sporu o ikonoklasmus kolem roku 726, kdy se postavilo na stranu papeže. V téže době město uzavřelo smlouvu s Langobardy, první samostatnou mezinárodní dohodu neschválenou byzantským císařem. Místní vládce, dux (latinsky kníže, místní poitalštěná varianta zní doge, česky dóže), volený z řad patricijů, tak postupně z postavení byzantského místodržícího přecházel do role samostatného činitele mezinárodní politiky. Město však ještě po nějakou dobu zůstávalo formálně součástí Byzantské říše, což mu umožňovalo nestat se součástí jiných politických celků. Pax Nicephori z roku 803, mírová smlouva mezi byzantským císařem Nikeforem I. a franckým císařem Karlem Velikým, uznala Benátky jako de facto samostatné, avšak formálně náležející k Byzanci. Okřídlený lev sv. Marka, od 9. století znak Benátské republiky (sloup na Náměstí sv. Marka v Benátkách)Růst sebevědomí a moci Benátek demonstrovalo i prohlášení sv. Marka patronem města poté, co údajné světcovy ostatky byly uloupeny roku 828 z Alexandrie. Symbol evangelisty Marka, okřídlený lev, od té doby zdobil znak města i celého benátského státu. Přítomnost ostatků důležitého světce a jeho symbolická ochrana zároveň Benátkám pomohla uvolnit se i z moci duchovní autority, patriarchy z Aquileje. V devátém století se zároveň ze shluku jednoduchých sídel začalo rodit skutečné město, s opevněními, mosty a kamennými stavbami. S tím narůstala i vojenská síla Benátek, které se zapojily do boje proti Saracénům na Sicílii i proti slovanským a muslimským pirátům v Jaderském moři. V desátém století se Benátky ubránily převzetí ottonskými císaři a získaly první opěrný bod v Istrii, důležité obchodní místo Capodistria (dnešní Koper).

Námořní velmoc (11. až 15. století)

Za vlády dóžete Pietra II. Orseola (991-1008) začal vzestup města do postavení námořní velmoci. Kolem roku 1000 proběhlo úspěšné vojenské tažení proti chorvatské Dalmácii a v letech 1002-1003 benátská flotila porazila Saracény obléhající byzantské Bari. Pietrovi II. se připisuje také vytvoření každoročního obřadu zásnub s mořem, tradice trvající 800 let; během obřadu, který se později odehrával na palubě vládní galéry jménem Bucentaur, vrhl dóže do moře posvěcený prsten se slovy „Disponsamus te, Mare, in signum veri perpetuique dominii,“ česky „Bereme si tě, moře, za manželku, na znamení [své] skutečné a trvalé nadvlády“. Dóžata si od 11. století také připisovala titul Dux Veneticorum et Dalmaticorum, vévodů benátských a dalmátských. Benátský obchod podporovala od 11. století důležitá privilegia, rovnající se monopolu na obchod mezi Svatou říší římskou a Orientem. Město je získalo od německého císaře Jindřicha IV. za podporu ve sporu o investituru proti papeži Řehoři VII. a od byzantského císaře Alexia I. za válečnou pomoc proti tureckým Seldžukům a Normanům, ohrožujícím Byzanc zároveň z východu i západu. Benátské (zeleně) a janovské (červeně) námořní obchodní trasyBenátky však brzy začaly upadající Byzanci přerůstat přes hlavu a ohrožovat její ekonomiku, k prohloubení rozporů navíc přispělo církevní schizma mezi Římem a Konstantinopolí roku 1054 i aktivní účast Benátčanů na křížových výpravách, zahájených koncem 11. století, počínaje druhou z nich. Nové křižácké státy v Levantě však zároveň Benátkám otevřely nové obchodní i politické možnosti. Napětí mezi Byzancí a Benátkami vyvrcholilo ve druhé polovině 12. století. Roku 1171 nechal císař Manuel I. Komnenos (1143 - 1180) během překvapivé akce zatknout všechny Benátčany na svém území a zabavit veškerý benátský majetek. To a neschopnost benátského loďstva se pomstít vedlo k občanským nepokojům v Benátkách, při nichž byl zabit tehdejší dóže. Od té doby pokračovaly napětí a konflikty, jako byl velký pogrom Byzantinců na latinské věřící za císaře Alexia II. Komnena roku 1182 nebo čtvrtá křížová výprava (1201-1204), jež vyústila v dobytí a vyrabování Konstantinopole, kam křižáky nasměrovali právě Benátčané.[2] Ti pak z výpravy získali velkou kořist hmotnou i územní zisky na úkor své bývalé mateřské země. Opanovali zhruba tři osminy území dobyté Byzance: Velkou část Konstantinopole a Adrianopolis, významné přístavy Dubrovník a Drač na Jadranu, Koron a Modon na Peloponésu ("oči Benátek"), Gallipoli na evropském břehu Dardanel a maloasijskou Héraklei a téměř všechny řecké ostrovy včetně Kréty a Euboie. Tím získali i územní základnu pro své dominantní postavení ve středomořském obchodu. Synovec benátského dóžete Marco Sanudo dále dobyl Kykladské ostrovy a založil zde vazalské křižácké panství Vévodství Naxos. Bronzová kvadriga na benátském Dómu svatého Marka, uloupená z Konstantinopole, symbolizuje triumf tehdejšího dóžete Enrica Dandola. Svůj válečný triumf Benátky v následujících desetiletích využily ke zřízení obchodního impéria a koloniální říše ve východním Středomoří. Řetěz jejich pobřežních pevností se táhl od Dalmácie, Řecka a Kréty až do Černého moře a jejich obchodní stezky nyní vedly až do nitra Asie. Hlavním rivalem Benátek se v té době stalo jiné italské obchodní město, Janov. S pomocí Janovanů dobyli roku 1261 Řekové překvapivě Konstantinopol zpět a Benátky musely Janovu přepustit část kolonií a obchodních privilegií. Během 13. a 14. století pak obě italská města proti sobě vedla několik dalších válek, roku 1379 Janované spojení s Uhry bezmála Benátky dobyli. Zatím se pány Malé Asie postupně stávali Turci, kteří začali ohrožovat životně důležité zájmy Benátčanů. Zejména možné uzavření Bosporu bylo nepříjemné o to více, že roku 1291 padl poslední opěrný bod Evropanů v Palestině, takže obchod s Orientem byl možný prakticky jen přes Černé moře. Benátky navíc postihl velký mor roku 1348, po kterém z asi 110 tisíc obyvatel zůstalo asi 70 tisíc,[3] přesto si po celé 14. století udržovaly svoje vůdčí postavení ve Středozemním moři. Nové období prosperity začalo na konci 14. století. Roku 1386 Benátky zakoupily ostrov Korfu a získaly i další ostrovy a opěrné body na albánském pobřeží. Janov byl oslaben vnitřními boji a Benátčanům se podařilo obstát v bojích s Uhry na Balkáně; mezi roky 1410 a 1420 dokonce drželi celou Dalmácii. „Terraferma“ – severoitalské území benátského státu kolem roku 1450 (hranice vyznačeny červeně)Zhruba v téže době začaly Benátky rozšiřovat svoje území i na severu Apeninského poloostrova, tedy na „Pevné zemi“, „Terraferma“, což zákonitě vedlo ke konfliktům s dalšími italskými státy a s habsburskou říší. Benátčané dobyli už roku 1339 Treviso. Po roce 1402, kdy zemřel milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti, pán velké části severní Itálie, pak postupně získali Benátsko a Furlandsko. Roku 1425 porazili Milán a posunuli hranici až k řece Adda, a tento územní zisk byl po vítězné válce proti spojeným severoitalským státům dočasně stvrzen mírovou smlouvou z Lodi roku 1454. Mezitím byla roku 1451 benátská církevní provincie papežem Mikulášem V. povýšena na patriarchát – formálně přenesením titulu patriarchy z upadajícího Grada. Od té doby až dodnes patří benátský patriarchát k nejvýznamnějším diecézím Západu, jeho nositelé bývají po zvolení jmenováni kardinály a mnozí z nich se později stali papeži. Zatím osmanská vojska lámala odpor posledních zbytků Byzantské říše; Turci se tak stali bezprostředními sousedy Benátčanů a podstatně ztížili jejich obchod s oblastí Egejského a Černého moře. Roku 1463 začala benátsko-turecká válka, která skončila roku 1479 vítězstvím Turků. Benátky ztratily řadu opěrných bodů ve Středomoří a zavázaly se platit Turecku každoročně 10 000 zlatých dukátů. V téže době zároveň pokračovaly boje o rozšíření benátského panství v severní Itálii. Benátčané získali několik dalších měst a v souvislosti s dobytím Neapolského království Španěly obsadili i velkou část pobřeží Apulie. I když v 15. století ztratily Benátky postavení velmoci východního Středomoří, i nadále profitovaly ze zámořského obchody a stále patřily k nejbohatším městům Evropy. Další zisky jim plynuly ze zemědělství na jejich severoitalském území, kde Benátčané prováděli rozsáhlé zavlažování a zúrodňování půdy. Město v té době dosáhlo 180 tisíc obyvatel a v jeho středomořské koloniální říši žily další dva miliony lidí.

Ústup ze slávy a zánik (16. až 18. století)

Císař Svaté říše římské Maxmilián I. a francouzský král Ludvík XII. uzavřeli roku 1508 ligu v Cambrai, jejímž cílem bylo dobytí území benátské republiky v horní Itálii. Ke koalici se připojili papež Julius II., český a uherský král Vladislav Jagellonský, anglický král Jindřich VIII. a španělský král Ferdinand II. Aragonský a liga drtivě porazila Benátčany v bitvě u Agnadella 14. května 1509. Územní ztráty Benátek však byly jen dočasné, liga se brzy rozpadla a papež se r. 1511 spojil s Benátkami a Švýcary proti Francouzům, aby je vypudil z Lombardie. Přesto tato událost znamená konec územní expanze Benátské republiky - ta se na italském území od té doby snažila zachovávat neutralitu. Jacopo Tintoretto: Sebastiano Venier, pozdější benátský dóže, jako velitel u Lepanta. Na pozadí je vidět výjev z bitvy.Turci posilovali svoji námořní moc. Roku 1538 poprvé porazili Benátčany na moři v bitvě u Prevesy a odebrali jim Vévodství Naxos a pak i další území včetně Kypru, poslední významné državy Benátek v Levantě. Poslední geopolitickou roli pak Benátky sehrály roku 1571, kdy zajistily více než polovinu z lodí Svaté ligy, které pak zvítězily nad Turky v námořní bitvě u Lepanta. Toto vítězství však již Benátkám žádné významnější zisky nepřineslo. V desátých letech 17. století se Benátky dostaly do konfliktů se španělskými i rakouskými Habsburky a počátkem 30. let tohoto století jejich sílu dále podryl 16 měsíců trvající mor, jemuž padlo za oběť kolem 50 tisíc obyvatel. Roku 1638 se obnovil konflikt Benátek s Osmany, když do Jaderského moře pronikla tunisko-alžírská korzárská flotila operující s tureckou podporou. Benátské námořnictvo sice piráty zničilo, ale následná 25 let trvající válka přinesla dobytí Kréty Turky. Jistý obrat znamenalo oslabení turecké moci po porážce osmanské armády u Vídně roku 1683. Benátská armáda získala mezi roky 1685 a 1699 řadu vítězství a dobyla některá území na Balkáně, včetně Peloponéského poloostrova zpět. V poslední benátsko-turecké válce v letech 1714 až 1718 však toto území Benátky opět ztratily. Benátská republika v poslední fázi své existence sice ztratila dřívější vojenskopolitické postavení, i nadále však byla ekonomicky úspěšná a pokračovala v provozování mezinárodního obchodu. Její existence skončila italským polním tažením Napoleona Bonaparta, který Benátky obsadil 14. května 1797. Mír v Campo Formio poté 17. října 1797 předal většinu dosavadního benátského území pod svrchovanost rakouských Habsburků, zatímco Jónské ostrovy si ponechala Francie.

Revoluční republika 1848 až 1849

Během revolučního roku 1848 proběhla vlna odporu proti Habsburkům i severní Itálií. Benátští revolucionáři pod vedením Daniela Manina vyhlásili 23. března vlastní nezávislou benátskou republiku. Ta se udržela jako poslední bašta odporu italských vzbouřenců až do 23. srpna 1849, kdy ji zničila rakouská armáda. Revoluční benátská republika z roku 1848 však přímo nenavazovala na politické tradice předchozího benátského státu zrušeného Napoleonem.Rakušané pak benátské území drželi až do roku 1866, kdy připadlo sjednocenému Italskému království.

Politický systém

Doživotně volený dóže, na počátku dějin vybíraný z několika místních aristokratických („apoštolských“) rodin, měl původně téměř absolutní moc. Postupně však byla omezována a v Benátkách se vyvinul složitý politický systém, ve kterém moc společně vykonávala řada orgánů. Nejdůležitější z nich byly: Velká rada (Maggior Consiglio) reprezentující celý benátský patriciát. Při svém vzniku v roce 1172 měla 35 členů, postupně se však stala masovým shromážděním, které jeden čas mělo přes 2000 členů. Roku 1297 bylo uzákoněno, že členem Velké rady se nesmí stát žádný člen rodiny, jejíž členové zde již dříve nezasedali. Tím byla na dlouhá staletí definována obchodní aristokracie, vládnoucí třída Benátek. Senát (Senato) či do roku 1250 Rada poradců (Consiglio dei Pregadi) volená Velkou radou, vzniknuvší roku 1229, sestávající ze 120 patricijů a zastupující hlavně zájmy benátské aristokracie, rodin zapsaných v takzvané Zlaté knize (Libro d'oro). Francesco Guardi: Audience vyslanců u dóžete (kolem r. 1770) Quarantìe (Quarantìa, celým jménem Supremo Tribunale della Quarantia), volená Velkou radou, byl čtyřicetičlenný soudní dvůr republiky. Rada deseti (Consiglio dei Dieci) od roku 1310 každoročně volená Velkou radou se zabývala otázkami bezpečnosti a veřejného pořádku, na vrcholu své moci disponovala rozsáhlou sítí špiónů a zvědů a podílela se na celé řadě vládních záležitostí. Ze svých řad volila své tři předsedy (Capi del Consiglio dei Dieci). Sbor moudrých (Collegio dei Savi) existoval od roku 1380 a byl volen Senátem. Dělil se na několik dílčích kolegií, která se zabývala jednotlivými oblastmi vlády, například Savi di Terraferma (Moudří pevné země) bylo pět patricijů, kteří měli na starosti správu benátského území v severní Itálii. Malá rada (Minor Consiglio) složená z šesti dóžecích radů (Consiglieri ducali) existovala od roku 1178. Její členové byli voleni Velkou radou, pomáhali dóžeti a zároveň ho kontrolovali a omezovali jeho moc. Státní inkvizitoři (Inquisitori di Stato) byli ustanovováni od roku 1539 a měli dbát na zákonnost a bojovat proti korupci a jiným zlořádům. Byli celkem tři, z toho Červený inkvizitor (Inquisitore rosso) byl vybírán z řad dóžecích radů a dva Černí inkvizitoři (Inquisitori neri) z řad Rady deseti. Prokurátoři svatého Marka (Procuratori di San Marco) byl ve vrcholné době Benátek devítičlenný sbor nejváženějších patricijů, volených Velkou radou. Pečovali o sirotky, chrámy a vykonávání závětí. Dóže (Doge), kníže, hlava státu doživotně volená Velkou radou složitým volebním procesem, obsahujícím i prvky náhody (losování volitelů). Signorie (Serenissima Signoria, do roku 1423 zvaná Commune Veneciarum) byla tvořena dóžetem, všemi šesti členy Malé rady a třemi předsedy Quarantìe (Capi della Quarantia). Šlo o nejvyšší výkonný orgán státu, jakousi vládu Benátské republiky. Formou vlády vrcholného benátského státu byla aristokratická a oligarchická republika, jejíž vláda prosazovala zájmy aristokratů a bohatých benátských měšťanů, kteří jediní byli plnoprávnými účastníky politického procesu. Systémem vzájemně se kontrolujících a vyvažujících mocenských orgánů „Serenissima“ po většinu své historie účinně předcházela tomu, aby se moci ujala jediná vládnoucí dynastie nebo úzká mocenská klika.

Ekonomika

Pro benátskou ekonomiku byl vždy důležitý obchod a námořní doprava. Na konci středověku čítala benátská flotila několik tisíc plavidel, přičemž průměrná tonáž tamních nákladních lodí dosahovala v té době již 700 tun.[5] Kromě koření a jiného tradičního orientálního zboží Benátčané v té době do Evropy dováželi otroky, cukr, olej, měď a bavlnu. Sami začali vyrábět hedvábí a tento průmysl se ve 14. století rychle rozvíjel. Klíčovým odběratelem těchto produktů byl německý svět, pro nějž byly Benátky přirozenou branou do Středomoří. Významný byl rovněž obchod s jinými italskými státy, šlo hlavně o obilí, sůl a tkaniny. Benátské námořní podnikání bylo dobře organizované a centrálně koordinované – stát dohlížel na stavbu lodí, oběh zboží a provoz obchodních skladů. Skladiště prosa, stavba zahájena roku 1342Od rozšíření benátského území na severu Apeninského poloostrova začala hrát ekonomickou roli i těžba dřeva na stavbu lodí a pěstování obilí na tomto území. Po dobu své existence používaly Benátky celou řadu různých druhů oběživa, mnohé z nich samy razily – stříbrné grossi pro zahraniční obchod, piccoli pro vnitřní obchod, od roku 1284 zlaté dukáty (doslova „vévodské“, tj. dóžecí mince), od roku 1472 liry. Benátské politice přitom nebyly cizí různé spekulace a manipulace s obsahem drahého kovu v mincích. Benátky se pro svoje obchodní postavení staly rovněž centrem raného finančnictví. Již v první čtvrtině 15. století zde bylo nejméně 14 soukromých bank, které již v té době prováděly bezhotovostní finanční operace. Sídlily na tržišti Rialto, kde pravidelně probíhaly i burzovní obchody. To vše vedlo k rozvoji technik účetnictví (bylo zde poprvé uplatněno podvojné účetnictví), ale i matematiky a vzdělanosti vůbec.

Kultura

Benátská kultura navazovala v nejstarších dobách na byzantskou, později se Benátky staly důležitým centrem italské kultury. Byzantské kořeny benátské architektury lze obdivovat na bazilice sv. Marka nebo na ostrově Torcello v benátské laguně, který byl ve středověku opuštěn kvůli zanesení tamního přístavu. Renesanční a barokní památky benátského období najdeme kromě samotné metropole a jejího okolí mimo jiné v dalších dvou světových kulturních památkách UNESCO, Trogiru a Šibeniku na chorvatském území. Benátská malířská škola, od dob Giovanniho Belliniho smyslná a zdůrazňující barevnost, se pyšní jmény jako Giorgione, Tizian, Tintoretto a Giovanni Battista Tiepolo. Významná je také krajinomalba a tvorba vedut spojená především se jménem Canalettovým. Významnou roli sehrály Benátky jako jedna z kolébek barokního stylu v hudbě na přelomu 16. a 17. století. Polychorální (tedy pro dva sbory psané) kompozice, jež zde jako první začal tvořit Adrian Willaert, byly spolu s florentskou monodií rozhodujícím impulsem při přechodu od předchozího renesančního skladebného kánonu k novému baroknímu umění. Dalšími významnými tvůrci této takzvané benátské školy byli Andrea Gabrieli, Giovanni Gabrieli, Cipriano de Rore, Gioseffo Zarlino, Claudio Merulo a nejslavnější z nich Claudio Monteverdi.

V roce 1987 bylo město zařazeno do dědictví UNESCO.

Popis města

Benátky jsou kouzelné dóžecí město omývané vlnami laguny, které je poseto 118 malými ostrovy. Krásu ostrovů umocňuje panorama na Serenissima, jejich nespočet kupolí a zvonů. Ostrov Lido má také krásné, dlouhé a jemné pláže.

Kanály a mosty

Hlavní ulice nahrazuje asi 100 kanálů. Ve městě je přes 400 kamenných mostů a asi 15 000 domů, které stoji na dubových kůlech zaražených do moře. Dopravní tepnou je Canal Grande, 4 km dlouhý a asi 70 m široký. Spojuje hlavní nádraží s náměstím svatého Marka (ve tvaru S). Jeden s nejznámějších mostů je Ponte di Rialto. Mramorový oblouk 48 m dlouhý, zajímavý dvěma řadami obchodů. Ve městě zajišťuje dopravu asi 500 gondol, které dnes slouží především turistům.

Stavby

Vzhled Benátek je nasycen kulturou a uměním, počínající od roku 1063 Markovým kostelem pokračující Dóžecím palácem 12. – 15. století, renesanční stavby - knihovna Sansovino a kostel svatého Giorgio Maggiore, z téže doby až k baroknímu kostelu sv. Marie della Salute a zase zpět k Piazza před Markovým kostelem, zdobené arkádami – na každém kroku archeologické poklady, které uvnitř uchovávají další mistrovské díla. Dóžecí palác je stavba plná protikladů, dole je uvolněný a vzdušný, nahoře vroubkovaný a strohý. Vládní budova postavená pro radní města připomíná stonožku, která se prochází podél Piazzetta s oběma pilíři svatého Theodora a Marka. Tak jako kdyby tyto arkády byly pokračovaní pilířů, na kterých stojí benátské stavby. Gotická stavba vznikla v letech 1309–1442, potřebovala tedy skoro polovinu století k dozrání, zničilo ji totiž množství požárů.

Benátské kostely

Santi Apostoli - jeden z kostelů dle legendy založených svatým Magnusem
Santa Sofia - kostel z 11. století
San Felice
Santa Fosca
Santa Maria Maddalena - stojí na místě oratoře z roku 1222
San Marcuola - pojmenovaný po mučedníkovi z Aquilei
Santi Geremia e Lucia - další z kostelů dle legendy založených svatým Magnusem
Santa Maria di Nazareth nebo také kostel Scalzi
Santa Maria Assunta - kostel v barokním stylu
Santa Caterina dei Sacchi - kostel s klášterem z 11. století
San Marziale
San Ludovico - kostel z první poloviny 15. století
Svatý Zachariáš - místo posledního odpočinku osmi dóžat

Náměstí svatého Marka

Náměstí svatého Marka vstoupilo do povědomí především nekonečnými hejny holubů. Jsou jich tu tisíce a jsou neobyčejně přítulní. Město je z nich sice hluboce nešťastné, protože jak známo svým trusem ničí vzácné umělecké památky, ale atrakce je atrakce. V celém městě se holubi krmit nesmějí, jenom zde si to může každý dovolit. Za tímto účelem jsou to pohotoví prodavači s licencí, kteří vám za euro prodají sáček kukuřice. Ptáci jsou skutečně neobyčejně přítulní, sedají na hlavu, na ramena, na ruce, a mají tendence se dokonce pomazlit. Po náměstí se procházejí urostlí muži s nápadnými jmenovkami na klopě. Dáte-li se však s nimi do řeči, přijdete pravděpodobně o velké peníze. Lapí vás, ani se nenadějete, a odvezou vás do skláren. Udělají všechno pro to, abyste neodjeli s prázdnou.

Ponte di Rialto

Ponte di Rialto, který se klene přes Canal Grande, se svými obchůdky je jedním z nejkouzelnějších mostů na světě. Právě tady možná koupíte vhodný suvenýr pro své přátele. Přestože je téměř stále plný lidí, určitě nehrozí, že by se pod tíhou davu zřítil jako jeho někdejší předchůdce.

Bazilika svatého Marka

Pokud trpělivě vystojíte dlouhou frontu, budete odměněni krásou a velkolepostí baziliky svatého Marka. Zvenku sice vypadá hodně pravoslavně, ale nenechejte se mýlit, je katolická. Počítejte s tím, že v ní skoro nepromluvíte. O fotografování nebo natáčení ani nemluvě. Církev si to nepřeje. Ale pohled na 7400 metrů čtverečních zlaté mozaiky vám to jistě vynahradí a pohled na město z ochozu je impozantní.

Canal Grande

Canal Grande, ráj gondoliérů, je dlouhý bezmála čtyři kilometry. Rozděluje město na dvě poloviny a na jeho březích stojí nejhonosnější benátské paláce. Místy je široký až sedmdesát metrů, takže patří vlastně k nejširším ulicím světa. Auta tu sice nenajdete, ale jsou tu k vidění všechny druhy plavidel, která jen lze v Benátkách najít.

Galerie

Tuto budovu nemine žádný milovník umění. Jsou v něm portréty 72 dóžat a Tintorettův ráj, jeden z největších obrazů světa. V galerii dell’Academia visí obrazy Veroneseho, Tiziana i Tintoretta.

Venice giardini

The Venice giardini is an area of parkland in the historic city of Venice which hosts the Venice Art Festival, a major part of the city's cultural biennale. The gardens were created by Napoleon Bonaparte who drained an area of marshland in order to create a public garden on the banks of the Bacino di San Marco which is a narrow stretch of water dividing the gardens from St. Mark's Square and the Doge's Palace. The gardens contain thirty permanent pavilions. Each pavilion is allocated to a particular nation and displays works of art by its nationals. Some of the pavilions have fallen into a state of decay and there is some criticism of the allocation of pavilions to certain nations who do not appear to have the funds required for structural maintenance and repair. The gardens are also sometimes criticised for having become a stifling and cramped architectural museum since the pavilions are constructed in distinct but extremely disparate architectural styles and their collection in a relatively confined space can have a jarring, even irritating, effect leading many to query whether the area could be better used as a more open and relaxed recreational space. The gardens are also famous for the many cats which run wild in the vicinity and for some of the sculptures such as the statue of Garibaldi situated at the entrance. The Giardini are the municipal gardens of Venice. They are located in the Castello district, at the easternmost point of Venice's southern waterfront. The French created the gardens by draining marshland after the Napoleonic invasion of 1797. The gardens are populated by dozens of feral cats which are protected by law. Despite the risk of rabies, they are regularly fed by the locals. View of the gardens from the Canale di San Marco. Photo by Maria Schnitzmeier 20.07.05. Image published under GNU Free Documentation Licence, version 1.2 or later The gardens host an international art festival every odd year which forms part of the city's cultural biennale. Thirty permanent pavilions are located in the gardens Each of the pavilions has been allocated to a different nation on a diplomatic basis. Consequently several nations possess a permanent pavilion without the artistic heritage required to mount a credible exhibition. Many of the pavilions were designed in the thirties by distinguished architects and their concentration within a relatively small area has effectively transformed the gardens into an architectural museum. At the time of their construction, the art festival was managed by the Fascist Council. The emphasis on nationalism is reflected in the designs of the various pavilions. The American pavilion resembles a miniature Capitol, the German design is typically Gothic, and the Brazilian post-modernist structure mimics the civic buildings of Brasilia. The Italian pavilion has obviously been inspired by the Pantheon. It is easily the largest structure on the site and is the focal point of the leafy approach to the gardens. The American, Canadian and British pavilions also occupy prime locations. By contrast, the Australian pavilion is on a steep rise, next to a stream beyond which the pavilions become increasingly scruffy. The Serbian, Rumanian and Egyptian pavilions are, for example, located next to a broken fountain and a stagnant pond. The festival has been criticised as being too overtly nationalist. Its critics argue that art should transcend nationality and champion diversity. In response to these criticisms the festival's organisers abandoned the Grand Prix awarded to national exhibitions in 1968. The festival now adopts a thematic approach based on contemporary issues.

Venice Arsenale

The Arsenale is a huge dockyard, now largely disused, in the eastern Castello district of Venice. There has been a dockyard on this site since the 8th century when Venice was still a client state of the Byzantine Empire. The origin of the word "arsenale" is unknown. Some experts believe that it is a corruption of the Arabic "Dar-al-sina" meaning "dockyard". The Arsenale was originally one of several dockyards which constructed and repaired both merchant and military ships. After it was enlarged by the addition of the Arsenale Nuovo in 1320, all of Venice's military ships, and most of its merchant vessels, were built and serviced at the Arsenale. After the extension of the shipyard, a large number of worker's houses were constructed around its perimeter. Several workshops specialising in the manufacture of rope were also established at this time. The dockyard was expanded even further by the addition of the Arsenale Nuovissimo in 1473. The Venetians revolutionised shipbuilding by abandoning the ancient Roman technique of constructing the hull first and then building the rest of the ship around it. Instead they constructed the entire frame of the ship and then moved it along a production line, adding various parts at each stage. Indeed, by standardizing designs and employing specialist teams for each particular process, the Arsenale engineers were able to produce one ship per day by the early 1500's. At the peak of its production, the Arsenale provided employment for over 16,000 workers. It was in common parlance a "city within a city". Arsenale engineers also pioneered the manufacture of firearms. They produced some of the first rudimentary cannon in the 1370's and manufactured the early handguns used in warfare against the Genoese in the 1380's. Arsenale engineers are credited with increasing the velocity of bullets so that firearms could penetrate armour thereby rendering crossbows obsolete. By the mid-15th century, the Arsenale was also producing light-weight cannon which could be transported on field carriages. The Arsenale pioneered the galleass in the early 15th century. This was a huge galley, akin to a floating fortress, whose sole purpose was to serve as a platform for powerful naval cannon. The galleass was, however, a tactical failure being too slow and difficult to manoeveure. The galleon, an armed sailing ship, was also pioneered at the Arsenale. Although formidable on the open sea, it often floundered in shallow waters. The Porta Magna of the Venetian Arsenale: Image published under GNU Free Documentation License, version 1.2 or later The principal gate to the Arsenale, the Porta Magna, was completed in 1460 by Antonio Gambello who followed a design by Jacopo Bellini. Both the arched gate, crowned by a triangular pediment, and the famous winged lion, which guards the entrance, are framed by twin pilasters. The gate is surrounded by an arrangement of marble plinths topped by classical statues. The gate is the first renaissance structure constructed in Venice. The lions sitting on either side of the gate were brought from Greece in 1687. One, the Piraeus Lion, bears some 11th century graffiti in a mediaeval Scandinavian script. The Arsenale was partially demolished after the Napoleonic invasion of 1797. Although the Italian government redeveloped the dockyard as a naval base during the late 19th century, it proved ill-suited to the demands of modern fighting ships. The Arsenale is still partly used as a naval base. The site also hosts a research centre, an art exhibition venue, and an historic boat centre. However, much of the shipyard is now derelict.

Benátské bienále

Benátské bienále se koná od roku 1895. Centrem přehlídky bývaly zahrady benátského hradu, kde si postupně postavilo své pavilony (vesměs pocházející z Mussoliniho éry) 56 zemí včetně někdejšího Československa, jehož pavilon v parku stojí od roku 1924. Areál Giardini di Castello dodnes patří národním expozicím. V současnosti pavilony neodpovídají politické mapě světa, nevyhovují nárokům na prostory. Od roku 1999 se umění představuje i v nedalekém prostoru zvaném Arsenale - jde o bývalou loděnici, jejíž prostory poskytují prezentaci monumentálních objektů. Právě v Arsenale se konala hlavní mezinárodní expozice, které se letos zúčastnilo kolem stovky umělců z celého světa. Od loňského roku také v Arsenale sídlí nový italský pavilon (představoval dvě instalace italských autorů - plastiku Sculture di linfa Giuseppa Penoneho a video Democrazy od Francesca Vezzoliho, který se inspiroval prezidentskými volbami v US, divákům předložil předvolební kampaně dvou hypotetických kandidátů na „jeden z nejdůležitějších úřadů na světě“ s lidmi, kteří podobné akce skutečně připravovali a naznačil, jak mediální a reklamní manipulace pokřivuje význam slova demokracie).

Bienále probíhalo od 10. června 2007, na několika místech ve městě až do 21. listopadu 2007 pod širokým a ne příliš určitým heslem (jak témata podobně koncipovaných přehlídek bývají) „Myslet smysly, cítit myslí“ („Pensa con i sensi, senti con la mente“). Mottu přehlídky pak mohl dostát téměř každý výtvor. Poprvé v historii mělo zvláštní pavilony africké a romské umění, o Zlatého lva soutěžilo 72 zemí. Kurátorem hlavní mezinárodní expozice byl Robert Storr, první Američan v historii přehlídky a někdejší dlouholetý kurátor sbírky maleb a plastik Muzea moderního umění v New Yorku. Přehlídka „umění v přítomném čase“ byla koncipována kolem problému zviditelňování. Deklarovaným cílem bylo přemostit propast mezi intelektem a citem, koncepcí a percepcí, která se v umění otevřela v šedesátých letech se vznikem konceptualismu. Motiv zviditelňování byl uchopen v širším významovém rozsahu, tedy nejen jako problém geneze umělecké formy, ale také jako politický problém zviditelňování marginálních identit, utlačovaných skupin, zastíraných zájmů a utajovaných konfliktů. Na bienále nechyběla ani další současná témata: politika, zdůraznění osobního prožitku, femimismus, ale i otázky týkající se galerijního provozu, autenticity i tázání po samotné podstatě díla. Název sváděl k představě výstavy založené na autonomní citlivosti uměleckého vyjadřování, v němž se spojují emoce a racionalita ve vnitřně sceleném estetickém univerzu. Storrova výstava však diváka vrhla doprostřed problémů dnešního světa. Umělci sice definovali subjektivní rámce prožívání a uvažování, ale velmi často odkazovali ke zcela konkrétním krizím.

České a slovenské umění v Benátkách reprezentovala česká umělkyně Irena Jůzová. V náplni společné expozice se každé dva roky střídají oba státy. Prostorová instalace jednačtyřicetileté autorky měla název Kolekce-Série a vycházela z otisků či odlitků jejího těla. „Svlečenou kůži“ navíc autorka zabalila jako zboží a nabízela ho v „luxusním obchodu“, jak byla expozice pojata. Upozorňovala tak na moc, masovou komunikaci a trh. Dílo nebylo přívětivě přijato českou výtvarnou kritikou (dle jejich vyjádření připomínalo spíš klauzurní práci, která v prostředí byť průměrné mezinárodní umělecké produkce nemohla obstát, ne příliš originální dílo je kýčem potvrzujícím ve srovnání s nynějšími světovými trendy ve výtvarném umění postavení našich výtvarníků jako outsiderů, práce umělkyně působila jakoznačně antikvovaný příspěvek signalizující, že v závislosti na národních koncepcích výběru je možné do benátských pavilónů umístit v podstatě cokoliv).

Bienále bylo i velmi názornou praktickou ukázkou využití specifických historických objektů (v daném případě bývalého vojenském objektu - loděnice Benátské republiky Arsenale, vzhledem k jeho rozlehlosti z hlediska využitelnosti / funkční náplně zdánlivě problematického), jejich zapojení do každodenního života města a v širším kontextu jej ovlivňující. Monumentální prostory zaplněné vizuálními a objektovými informacemi „metastázujícími“ do uličních interiérů města svými vysoce emotivními obsahy návštěvníky ve větší míře sváděly k morálnímu zpytování stavu světa, spíše v menší míře ho navigovaly k uchopení reality jinými prostředky, reflexí skrze umění.

Fotogalerie

13. března 2008