K názoru Dalibora Martínka na graffiti v MfD

Mladá fronta Dnes otiskla 13. názor pana Dalibora Martínka na problém graffiti. Pro připomenutí, psal v něm o tom, že boj hlavního města Prahy proti graffiti stejně bude mít „nulový, nebo spíše záporný výsledek.“ Prý je to stejné, jako zkusit z pozice rodiče - kuřáka domlouvat dítěti, aby nekouřilo.
Poněkud nešťastný příměr, zdá se. Tak především: město není vůči sprejerům v pozici laskavé autority, nýbrž v pozici instituce, které je svěřeno pečovat o veřejné statky a bránit jejich poškozování. Má k dispozici poněkud ráznější „výchovné“ argumenty, než je rákoska a zákaz kapesného. Fasády budov a dopravní prostředky také sprejováním většinou nepoškozují žádní infantilní výrostci ani blahoslavení chudí duchem, ale jsou to nezřídka osoby plně trestně zodpovědné a pokud ne, nesou tuto zodpovědnost jejich rodiče. A ten příměr s rodičem kuřákem? Domnívá se autor snad, že představitelům hlavního města v kapse saka chrastí sprej?
Prostřednictvím kampaně Praha v srdci sprejerů? se hl. m. Praha rozhodlo nezůstat u pouhé represe, ale nabídnout dialog těm autorům graffiti, kteří o to budou stát. Dát možnost volby, nezakazovat apriorně to, co může být pro obě strany v budoucnosti prospěšné. Vyčleněním legálních ploch, stanovením úředního postupu, jak si o výtvarné pojednání vytipované plochy požádat město chce dát najevo, že výtvarná kultura má za jistých okolností a se souhlasem majitele v ulicích své místo. Proto je od pana Martínka poněkud nefér, když takový projev vstřícnosti už předem odsuzuje k marnosti. Žádný pokus o konsensus přece v  civilizované společnosti nelze chápat jako zbytečný. Hlavní město Praha a jeho orgány mají v tomto ohledu do pozice rezignovaného taťky myslím přece jen daleko.

Alena Ježková, ředitelka odboru public relations MHMP