KORUPCE SE KRYJE VE VYŠŠÍCH PATRECH JUSTICE

„Celý večer by nám nestačil, abych vám vypočetla všechna podezření, která se nevyšetřila.“ V rozhovoru pro pořad Kauzy Jaromíra Soukupa na TV Barrandov to prohlásila Hana Kordová Marvanová, zastupitelka hlavního města Prahy.

Působila jste v disentu a aktivní jste i nadále, takže máte možnost srovnání. Jak je to v České republice s korupcí? Je to lepší, horší nebo se odehrává pod povrchem?

Vůbec nezmizela. Situace je i nadále naprosto tristní. Lidé jsou z toho unavení, naštvaní, protože korupčních kauz je spousta. O některých se píše a mluví, ale stejně se nic nestane, nikdo nebývá odsouzen, potrestán, korupce se nerozkryje. O mnoha kauzách a podezřeních se ani nemluví. Je to nekonečný souboj, který se ale nesmí vzdát, protože to není o korupci, to je o nespravedlnosti, neboť když někdo vyhraje zakázku korupčně, vyhraje vlastně nad někým, kdo je schopnější a férovější.

Andrej Babiš rád tvrdí, že situace s korupcí se zlepšila. A ono to tak zdánlivě a zvenčí vypadá: určitě neprobíhají velké korupční kauzy typu Dalík, kdy šlo o stamiliony korun za ovlivnění armádní zakázky. Je to jen zdání?

Méně korupce tedy rozhodně není. Myslím, že věci se nedotahují. Možná to souvisí s tím, kdo vlastní konkrétní média, což má velký vliv na to, co se dostane na titulky. Vezměte si jenom korupční kauzu Stoka v Brně, která se týká politiků za ANO. Příliš o tom nevím, jen z novinových článků, ale dělá to na mě dojem, že kauza evidentně prorostla do politických struktur. Nebo jiný příklad: cestou k vám na rozhovor jsem si přečetla, že bylo obviněno několik lidí ve Středočeském kraji, kteří působili v éře hejtmanky za ANO. Kauz je tedy spousta a netýkají se jen hnutí ANO, jdou podle mě napříč politickým spektrem.

Politika během oněch třiceti let lákala různé „lehkoživky“, kteří věděli, že politici mohou ledasco zařídit. Tím pádem se k nim přilepili, stali se členy stran a leckdy vystoupali vysoko. Vzpomeňme třeba Alexandra Nováka odsouzeného za korupci, který byl dokonce senátorem. Kauza Stoka mě v zásadě nepřekvapuje, a dokonce si ani nemyslím, že by to byla specialita hnutí ANO. To je prostě typ lidí, kteří se snaží dostat třeba do městského či krajského zastupitelstva nebo do parlamentu, aby ovlivňovali zakázky a prostě kradli. Souhlasíte?

Takhle to je a je to tak pořád. Ale nesmí se to vzdát. Koneckonců podívejte se na americké filmy o korupci pronikající do nejvyšších kruhů, dokonce i do justice. Podívejte se na Slovensko, jak to tam vypadá. Jde zkrátka o produkt vládnutí, kdy do politiky nalezou lidé, kteří hledají jenom možnost se obohatit, získat kontakty, moc. Přilepí se na politiky nebo někdy naopak politici vyhledávají je.

Ano, na Slovensku se odkryla celá řada korupčních kauz. Byl zatčen šéf Správy státních hmotných rezerv. Proběhla kauza Gorila, kdy se jedna mocná finanční skupina domlouvala s politickými představiteli. Nyní praskl obrovský skandál v justici, kdy soudci a prokurátoři byli součástí korupčních propletenců. Jak to, že u nás nic takového neprasklo? Jsme o tolik čistší?

Je to i u nás. Možná kromě takového množství vražd. Slovensko k protikorupčnímu tažení vyburcovala vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Teď jsem viděla film Sviňa. Je o tom, jak se mafiáni dostali do nejbližšího kontaktu, vlastně si přímo platili premiéra. Jde o fikci, ale že by nic podobného u nás nebylo? Objevily se články v kauze obviněného soudce Sováka, bývalého soudce vrchního soudu, že za peníze zařizoval u svých kolegů přístup v kauzách. Co to znamená? Je to stejné jako na Slovensku.

Doktor Sovák byl zatčen, nicméně mělo jít mimo jiné o úplatky typu obraz za dvacet tisíc korun…

Počkejte, to není legrační, protože...

Legrační to není, trestný čin je trestný čin, ale nevěřím, že se korupce pohybuje v těchto částkách. V případě pana Sováka totiž někdo vznesl požadavek na úplatek dvacet milionů korun, tuším od firmy Metrostav, ale je to pořád dost výjimečné.

Výjimečné jenom proto, že se to neodhaluje dostatečně. Vezměte si kauzu Davida Ratha. Nebýt toho, že se začala vyšetřovat, nasadily se operativní prostředky a odposlechy, co by z ní zbylo? Asi nic. Teprve když se na to vrhly příslušné prostředky, kterými disponuje policie a státní zastupitelství, na základě trestního řádu a opravdu se do toho opřely, odhalily, že docházelo k systematickému rozdělování profitů ze zakázek.

Ministerstvo vnitra bez výběrového řízení koupilo testy za čtvrt miliardy korun od firmy, jejíž majitel se nedá dopátrat, stopy končí někde v Dominikánské republice. Jak je tohle možné? Když někdo dá tak velkou státní zakázku firmě, u níž nelze dopátrat majitele, nabízí se logická otázka, jestli náhodou politik, který to podepsal, tuto firmu nevlastní. Je to tak? Proč neplatí, že firmy s anonymními vlastníky se nesmějí ucházet o veřejné zakázky?

O to se vedla velká bitva. Já se jí účastnila za protikorupční iniciativy Vraťte nám stát a Veřejnost proti korupci. Podařilo se nám dosáhnout zrušení anonymních akcií, ale když se podíváte na vlastníky akciových společností, stejně je ve veřejném rejstříku nenajdete nebo se řetězí někam na Kypr, Bahamy či jinam. Zkrátka je nedohledáte. Jsou zákony, že takové firmy by neměly dostávat veřejné zakázky, ale dostávají je. Teď byl přijat v parlamentu zpřísňující zákon, protože nám to nařizuje Evropská unie, ale obávám se, že my hledáme vždycky třetí cestičky, skulinky, nebereme to úplně vážně, protože za anonymními firmami mohou být právě ty korupční peníze, peníze ze zakázek, které jdou politikovi nebo úředníkovi.

Všichni popírají, že se to děje.

Celý večer by nám nestačil, abych vám vypočetla všechna podezření, která se nevyšetřila. Specializuji se na to, zastupovala jsem celou řadu lidí, kteří byli poškozeni, nebo oznamovatele a jako občanovi mi to není lhostejné. Ke kauze onoho soudce: už před mnoha lety se v zasvěcených kruzích hovořilo, že na Vrchním soudu v Praze dochází k ovlivňování kauz, že se to týká některých lidí a mezi těmi, o kterých se mluvilo, byl i soudce Sovák. Mimochodem, ministryní spravedlnosti je Marie Benešová, jež mi připadá už velmi rezignovaná, takže jsem ji neviděla plamenně bojovat proti korupci, nicméně když byla někdy kolem roku 2005 ještě nejvyšší státní zástupkyní, velmi pravdivě pojmenovala princip justiční mafie, tedy propojení struktur.

Sociální vazby a kontakty těch lidí jsou dlouholeté. Je mi celkem jedno, kdo je zrovna ministrem spravedlnosti, protože soudci jsou...

Důležité je, kdo je jmenuje a kdo jmenuje státní zástupce. Ministr spravedlnosti Pavel Němec si ve své éře najmenoval nebo navrhl ke jmenování řadu lidí – ať už státní zástupce, nebo soudce.

Pojďme k Praze, kde jste zastupitelkou. Praha už není z pohledu korupce zlobivé dítě?

Vidím do toho o mnoho více než dříve, kdy jsem se zvenku zabývala kauzami kolem dopravního podniku, Opencard a podobně. Například právě Opencard bohužel skončila naprosto neslavně: orgány činné v trestním řízení se odmítly zabývat vinou původců, kteří zavinili škodu za dvě miliardy. Podle mého názoru v těchto kauzách selhává justice, tím nemyslím ani tak soudy, ale policii a státní zastupitelství. Možná po tom nejdou z pohodlnosti, možná se to týká nějakých vlivných lidí. Myslím, že vůle vyšetřit Opencard chyběla od začátku a takových kauz je spousta. Podle mě největší úder spravedlnosti a víře, že se spravedlnosti dočkáme, zločinec bude potrestán a oběť bude odškodněna, dala amnestie prezidenta Václava Klause. Tam skutečně došlo k omilostnění zhruba dvacetimiliardových podvodů. Oběti nebyly odškodněny, a pachatelé mnohdy dostali od státu dokonce odškodnění. To je prostě skandál!

Soudce a soudní funkcionáře u nás jmenuje prezident republiky, aniž by k tomu potřeboval nějakou kontrasignaci. Většinou jde o návrh ministra spravedlnosti, když ho ale prezident odmítne akceptovat, nedá se nic dělat. Dochází při tom k nějakému ovlivňování?

Pokud se mě zeptáte, jestli mám informaci, že v současné době dochází k ovlivňování při jmenování soudců, tak o tom informaci nemám.

Ptal jsem se kvůli vaší zmínce o bývalém ministru spravedlnosti Pavlu Němcovi. Dochází k ovlivňování podle vašeho názoru i teď?

V minulosti docházelo zejména k ovlivňování jmenování soudních funkcionářů. Jako advokátka chodím k soudu a musím říct, že v první linii je spousta úžasných soudců, lidí, kteří věří ve spravedlnost. Důležité ale je, kdo je ve vyšších patrech a kdo ovlivní, jak se kauzy přidělují, aby je nedostal někdo účelově s cílem rozhodnout nikoli nestranným způsobem.

Chápu. A teď pojďme od korupce a právničiny k Praze. Ta měla pověst neoprávněně bohatého, nafoukaného města, kde se dobře žije, což vyvolávalo velké kontroverze. To vše je vinou pandemie pryč. Jste zastupitelka hlavního města, takže se ptám: Jak se v Praze žije?

Míra spokojenosti nesouvisí s tím, jestli někdo žije v Praze. Já vůbec nejsem Pražanka, jsem z chudého města ze severní Moravy. Pro Prahu znamená koronavirová krize propad příjmů. Neustále řešíme, kde budeme škrtat, na co už nemáme, kde vezmeme peníze na slibované projekty, okruh a podobně. Prahu to zasáhlo úplně stejně jako všechny ostatní, navíc zde už ale nejsou turisté. Ale Pražany to zatím, aspoň podle průzkumů, tolik nezasáhlo. Možná proto, že šetří, nevydávají peníze za věci, které si teď nemůžou ani koupit, nelze cestovat a podobně. Myslím, že největší dopady covidu jsou psychické, je to už strašně dlouhé a všichni podléhají depresi – lhostejno zda v Praze nebo na venkově.

Ekonomická logika v době nejistoty velí šetřit, nechávat si peníze pro strýčka Příhodu. V této souvislosti by měly klesat astronomické ceny bytů v Praze. Ony ale stále rostou. Jak je to možné?

Není to tak úplně pravda, protože třeba fenomén Airbnb, tedy krátkodobých ubytovacích služeb, výrazně oslabil, protože turisté nejsou. Byty jsou tedy pronajímány dlouhodobě a průměrná cena nájmu v centru klesla. Ceny nových bytů rostou kvůli malé konkurenci na trhu, staví se málo bytů. V rychlosti stavebního povolení jsme na 156. místě na světě, takže určitě podporuji, aby se zrychlilo stavební řízení, aby se stavělo více bytů a byla větší nabídka. A potom budou muset developerské firmy, které prodávají nové byty třeba za 110 000 za metr čtvereční, zlevnit.

Jenže o tom se mluví už čtyři roky, ale stavební zákon stále nemáme a do konce volebního období mít nebudeme. Podle mě by to ale stejně nepomohlo, protože rychleji stavět vůbec neznamená zlevňování bytů. Není nějaký jiný recept, který by lidi nenutil spořit si, brát hypotéky a podobně, ale normálně bydlet? Mluvím samozřejmě o nájemním bydlení. Nezačne hlavní město stavět nájemní domy?

Bytovou politikou se zabývám třicet let. A zrovna v této oblasti, myslím, nemáme vymýšlet kolo, ale máme se inspirovat v zahraničí nebo v naší historii. Proto se snažím oprášit družstevní bytovou výstavbu, konkrétně jde o projekt Dostupné družstevní bydlení. Město má pozemky, to znamená místo, kde se dá stavět. My chceme družstvům ty pozemky poskytnout, tudíž družstvo si je nemusí kupovat. Pozemek tvoří třeba dvacet procent ceny a mohou si ho koupit až třeba za padesát nebo sedmdesát let.

Město zatím říkalo, že až bude nový stavební zákon, rychle prodá další pozemky a developeři budou stavět.

To nechci. Pozemky si musíme nechat a musíme umožnit na nich stavět cenově dostupnější bydlení, ať už přímo městské, nebo družstevní. Bytová družstva – i když dokonce stavějí sama – stavějí levněji, třeba za 60 tisíc za metr čtvereční, oproti developerům, kteří stavějí za 110 tisíc.

A co vám na to říká mocná developerská lobby?

Proto mi trvalo dva a půl roku, než se mi podařilo v Praze schválení toho projektu prosadit. Teď už jsme dál, projekt je schválen, byl podpořen i téměř celým zastupitelstvem. A teď už vytipováváme pozemky. Byla jsem na Praze 8, Praze 11, pojedu na Prahu 3 a vyhledáváme parcely, které patří městu. Chceme iniciovat založení družstev. A takhle se stavělo před sto lety v Československu. Za první republiky se skutečně takto poskytovaly pozemky a mnoho lidí, již měli hlouběji do kapsy, si tímto způsobem pořídilo domek.

Myslíte, že vám to politici ovlivnění developerskou lobby dovolí?

Je to bitva, ale nejsem člověk, který se vzdává. Politici mají lidem kromě hezkých řečí přinést i něco, co zlepší jejich život. Do konce našeho funkčního období máme rok a půl a já bych chtěla, aby už vznikly projekty a rodiny v Praze si mohly říct „přihlásíme dceru nebo syna do družstva, za dva tři roky bude mít po skončení vysoké školy partnera a do nějakého bytu se budou chtít nastěhovat“. Cílem je, aby lidé viděli, že nájemné v družstevním bytě je levnější než nájemné v domech postavených developery.