NA BOLAVÉ ZUBY MUSÍ STAČIT PRÁŠKY. CHYBÍ POHOTOVOSTI

Co nejpalčivějšího musí v následujících letech řešit novopečená náměstkyně primátora pro sociální věci, oblast zdravotnictví a bydlení Alexandra Udženija? Nejspíš nic menšího než nedostatek dostupného bydlení, krizi i rozvoj adiktologických služeb v metropoli. Tyhle myšlenky šly hlavou při jejím únorovém dosazení do funkce nejšpíše každému, kdo se alespoň trochu zajímá o pražskou politiku.

V posledních měsících se však rovněž hodně mluví o dostupnosti, respektive nedostupnosti zubních pohotovostí v Praze. Ke konci loňského roku došlo k uzavření dětské zubní pohotovosti v Motole. S problémem se teď musí poprat hlavně Udženija.

Na akutní bolest zubu prášek narychlo koupený v lékárně nebo dlouhé čekání ve frontě. To je v současné době realita hlavního města. Po uzavření dětské zubní pohotovosti ve Fakultní nemocnici v Motole zbývají Pražanům pouze tři místa, kam se obrátit pro pomoc s neodkladnými bolestmi mimo pracovní dobu stomatologických ordinací. Co Praha v této problematice podniká?

V podstatě ihned poté, kdy jsem byla jmenovaná náměstkyní primátora Bohuslava Svobody pro otázku zdravotnictví, jsem se sešla s Miloslavem Ludvíkem, ředitelem motolské nemocnice. Šlo o to, abychom prodiskutovali možnosti obnovení dětské zubní pohotovosti v jeho nemocnici, kde v minulém roce došlo k jejímu uzavření.

K čemu jste došli?

Dohodli jsme se na tom, že pokud bude mít k dispozici zubaře, nebude mít problém chod ambulance obnovit. Bohužel v tuto chvíli musím konstatovat, že doposud nemáme na stole jasné řešení. Slušně řečeno, vnímám určitou míru nevůle najít cestu. Každá situace má však řešení.

Kam teď Pražané mohou konkrétně jít, když je v noci či o víkendech akutně rozbolí zuby?

Naše město aktuálně poskytuje službu zubní pohotovosti v Městské poliklinice ve Spálené ulici. Podařilo se nám kapacitně zajistit provoz dvou křesel – ve všední dny do půlnoci a o víkendech od rána do deseti hodin večer. A to jak pro dospělé, tak pro děti, které mají vždy při příjmu přednost před dospělým. Jedním z probíraných témat s panem Ludvíkem, ředitelem nemocnice Motol, proto bylo i to, že by v Motole výhledově mohla být zubní ambulance, a to právě mezi půlnocí a šestou ráno.

Jaké jsou další možnosti rozšíření této péče?

V zásadě je vše hlavně o kapacitách lidské práce. Musíme zkrátka hledat a motivovat zubaře, kteří budou ochotni sloužit na pohotovostech. Prostory pro chod pohotovostí v Praze jsou, ale nejsou zubaři, kteří by byli ochotni tuto službu vykonávat. Zejména v situaci, kdy v naší zemi žije asi šest set tisíc lidí, kteří nemají svého vlastního zubaře, takže ve finále zubní pohotovost nahrazuje standardní péči, což situaci násobně komplikuje. K tomu připočtěme uprchlíky z Ukrajiny a dostáváme se k číslu, které opravdu jen na pohotovostech nejsme schopni ošetřit.

Co ale s tím?

Z dlouhodobého hlediska by se měla otevřít otázka na úrovni ministerstva zdravotnictví, zda by se například již při registraci neměli zubaři zavázat k určitému počtu hodin odpracovaných na pohotovosti. Protože věková hranice takto sloužících doktorů se neustále zvyšuje.

Budete ještě jednat s šéfy nemocnic, aby nově otevřeli či znovu otevřeli zubní pohotovosti?

Rozhodně ano. Aktuálně mám v kalendáři naplánovanou schůzku s ředitelem Thomayerovy nemocnice ohledně dětské zubní pohotovosti. Diskuze s dalšími řediteli budou následovat. A to jak v nemocnici v Motole, tak například i v nemocnici Na Františku. Praha nezřizuje žádnou z nemocnic, zřizovatelem fakultních nemocnic je stát. Tudíž naše situace je v tomto směru o míru komplikovanější a veškeré naše požadavky jsou opravdu na úrovni vyjednávání.

Co když se situace potáhne příliš dlouho?

Pokud se situaci nepodaří v rozumném výhledu řešit, určitě se obrátíme na naše partnery ve vládě. Ostatně i díky tomu jsme vyhráli v Praze volby, proto věřím, že odpovědní ministři nám pomohou najít cestu. Pro mě osobně je nyní prioritou obnovení chodu dětské zubní ambulance, která má svá specifika. Jakmile se nám podaří splnit tento úkol, budeme se zaměřovat na další.

Budou zubní pohotovosti ideálně třeba i na dalších místech?

To bych samozřejmě byla ráda. Musíme si ale dobře spočítat, kolik je takových ambulancí ve skutečnosti potřeba. Jedna strana mince je dostupnost této služby z hlediska počtu ambulancí, ale na druhé straně musíme, zejména v době nedostatku lékařů, uvažovat o efektivním počtu míst, která bude mít smysl provozovat. Vedle toho platí, že nemůžeme budovat zvýšené kapacity zubní pohotovosti pro to, abychom tak nahrazovali akutní péči pro pacienty, kteří nemají svého zubaře. Taková praxe je dlouhodobě neudržitelná, neuvěřitelně drahá pro daňové poplatníky a rozhodně neefektivní.

Říkáte, že je problém i v počtu zubařů. Máte přehled, kolik jich v hlavním městě vlastně je?

Praha je v tomto ohledu na rozdíl od zbytku republiky trochu specifická. Na jednoho zubaře tu připadá zhruba 713 obyvatel a ve srovnání s ostatními kraji je na tom naše hlavní město nejlépe. V počtu zubařů, kteří každý rok úspěšně vystudují, jsme na tom lépe než například sousední Německo. Zatímco u nás je to 3,1 zubaře na sto tisíc obyvatel, v Německu je to 2,9. Můj názor je tedy takový, že primární problém je opravdu někde jinde než jen v absolutních počtech.

Rozumím. Takže nedostatek zubařů vlastně není až tak zásadní pražský problém?

Jak jsem již uvedla, myslím, že faktický problém s nedostatkem zubařů je v jiných regionech než v Praze. My v současnosti spíš řešíme problém, že nejsou zubaři, kterým by se chtělo sloužit v pohotovostních ambulancích. Z mého pohledu je to tedy otázka především motivace, čemuž můžeme do určité míry pomoci jako politici, ale také lékařského poslání, kde už je to čistě otázka řekněme osobní integrity.

Není řešením, že zapojíte do pohotovostních služeb soukromé ordinace?

Ano, i to je jedna z možných variant. Ale koncepčnímu řešení bude muset předcházet skutečně důsledná a široká debata na všech úrovních včetně ministerstva zdravotnictví. Primárně musíme docílit toho, aby občané nepodceňovali prevenci péče o zuby a měli svého dentistu. Je to tady také otázka osvěty.

Podle statistik je půlka ošetřených lidí v Městské poliklinice ve Spálené ulici mimopražských, zejména ze Středočeského kraje. Má to nějaké řešení?

Praha je přirozeným centrem pro většinu služeb, tedy i pro zdravotnictví. Určitě nemáme v plánu omezovat péči pro „přespolní“ a ani to není ze zákona možné. Na druhou stranu není možné, aby se ostatní kraje nesnažily si zajistit pohotovostní péči pro své občany a počítaly s tím, že to Praha za ně vyřeší. Pokud by byla míra využívání služeb ze strany Středočechů pro Prahu neúnosná, budeme to řešit s kolegy z kraje.

Jasně, nechcete se dostat do situace, kdy se budou muset řešit problémy Středočechů na úkor Pražanů.

Ano. Určitě se nenecháme postavit do role, kdy Praha bude řešit problémy jiných krajů. Budeme muset spolupracovat a každý si bude muset uvědomit míru své odpovědnosti.