Pokud jde o pořádek, Češi nejsou

Rozhovor se zastupitelem hlavního města Prahy a radním pro bezpečnost LiboremHadravou (ANO).

Hlavní město Praha je podle mezinárodních statistik považováno za jednu z vůbec nejbezpečnějších metropolí na světě. Jako radní máte již třetím rokem kromě bezpečnosti v gesci i prevenci kriminality. Čím podle vás Praha takového postavení dosáhla?

V první řadě u nás velmi dobře funguje integrovaný záchranný systém, tedy kooperace mezi složkami policie, hasičů a záchranky. Členové IZS, od řadových příslušníků až po jejich velitele a nadřízené, konají velmi profesionálně. Mají dostatek zkušeností, které jim umožňují nejen odvádět svoji standardní činnost, ale pokud je potřeba, dovedou také improvizovat. Objektivně však musím zmínit i naši demografickou výhodu. Praha sice není úplně malé město, ale také není žádnou multimilionovou aglomerací. V tomto ohledu lze na jejím území kriminalitu lépe kontrolovat. Navíc Česká republika si vede dobře i ekonomicky, a tak u nás nenajdete žádné rizikové nebo chudinské městské čtvrti, pro které se občas v cizině uvádí termín no-go zóny. Z osobního hlediska také soudím, že my Češi nejsme hloupí a i přes občasné stěžování si na poměry dokážeme klid a pořádek kolem sebe ocenit. Vážíme si ho a na občanské rovině nemalá část společnosti projevuje dokonce vůli o něj dbát vlastním příkladem.

Nicméně v případě příslušníků městské policie jsou občané nezřídka i kritičtí. Někdy mají pocit, že si strážníci počínají jinak, než by měli. Co si o tom myslíte?

Ano, veřejnost policisty hodnotí buď podle jejich aktivity, nebo naopak neaktivity. Jak už jsem ale v minulosti zmínil, zásadní problém je, že oba případy lze negativně zevšeobecňovat. To má pochopitelně na kredit strážníků i jejich vedení někdy nevděčný dopad. Jejich vztah k okolí stojí na striktní liteře zákona. Obecně se ale jejich pověst často odvíjí podle konkrétní situace. Pokud se například druhé straně jeví jako konfliktní, pak se mezi veřejností, často nezaslouženě, ale tím rychleji, rozšíří či medializuje. Chápu, že nikdo nechce na svém zaparkovaném autě najít botičku. I když může být řada případů řešena domluvou nebo oznámením přestupku a také se tak děje. Primárně strážníkům jejich povinnosti velí, aby vždy postupovali podle zákona. Strážníci jsou povinni zajistit či zjednat nápravu na jakémkoli místě i v čase, bez ohledu na okolnosti, které bychom já, vy či oni mohli na základě svých pocitů považovat za přehnané. Pokud v tomto směru nekonají, sami se vystavují postihu. Podstatná část veřejnosti toto jednání akceptuje, a dokonce jej vyžaduje. Někteří jsou ale přesvědčeni, že například z pokut za špatné parkování jsou strážníci naopak živi, což je nesmysl. To je pro ně nezasloužený odsudek, který ve výsledku škodí nám všem.

Setkal jsem se s názorem, že městský policista by měl být pro občana spíše partner a pro děti kamarád, aby se ho nebály. Co o tom soudíte?

Tento pohled vnímám jako reminiscenci za lehce idealizovaným obrazem prvorepublikového četníka. Soudím ale, že dnes je zde městský policista proto, abychom se naopak my nemuseli bát o naše děti či své blízké. A z tohoto důvodu by měl nepochybně vystupovat slušně, ale také kategoricky. Pokud by měl být něčím partnerem, pak tedy města, které se stará o své občany. Nemyslím, že by se měl strážník s někým kamarádit, ale tím spíše důsledně chránit zákony a nastavená pravidla. Zejména pak ta, jež souvisejí s naší ochranou a prevencí před městskou kriminalitou, která právě u dětí představuje poměrně rizikový faktor.

Na rozdíl od vašich předchůdců na postu gestora bezpečnosti se jako bývalý profesionál můžete vykázat praktickými zkušenostmi z oblasti, za kterou jste nyní zodpovědný. Jak velká je to výhoda pro vaši činnost radního?

Je to jisté plus. Mezi prací policisty v terénu a prací obecního radního je přece jen rozdíl. Výhodou je, že v minulosti jsem si osvojil konkrétní praxi a po dlouhou dobu byl lidem skutečně nablízku. Díky tomu, jak alespoň doufám, jsem schopen se lépe a rychleji obeznámit s problémy bezpečnostních složek, případně s jejich faktickým dopadem na veřejnost. A to je dobře, protože vím, že v důsledku toho se nikdy nesmím snížit k populistickému jednání. Na druhé straně jsem si ověřil, že politická činnost s sebou nese řadu nových úskalí. V důsledku stále ještě poněkud složité legislativy není vždy právě snadné prosadit důležité věci tak rychle, jak byste si přál. To, co obě tyto mé profese spojuje, je tak kolegiální přístup k věci. V obou případech sázím na spolupracovníky, kterým lze věřit a vyznačují se charakterem a spolehlivostí.