Student, který platí, je úspěšnější
Hospodářské noviny - 2.10.2001
V posledních týdnech jsem si v Hospodářských novinách přečetl několik názorů na charakter vysokoškolského vzdělání. Plně souhlasím s publikovaným názorem Martina Římana, že jde o investici "do sebe". Z tohoto názoru pro mne jednoznačně vyplývá, že je nutné zvýšit osobní zainteresovanost studentů na studiu.
Považuji za zřejmé, že rozhodnutí jedince studovat vysokou školu a odložit vydělávání peněz na později je motivováno vidinou vyšších budoucích výnosů, lepšího uplatnění, i vyšší společenské prestiže a dalších výhod. Situace vysokých škol je v posledních letech hrozivá, dokonce ještě hrozivější v kontrastu k prohlášením a slibům současné vlády.
Jako člen správních rad několika pražských vysokých škol jsem si dobře vědom jejich složité situace. Na jedné straně se zvyšuje zájem o studium - tedy mladí (ale nejenom ti) zájemci chápou výhodnost investice "do sebe" z hlediska budoucích výhod a možností uplatnění, na druhé straně mají vysoké školy nedostatečné prostory pro výuku i ubytování studentů, nemají prostředky na vybavení moderními pomůckami a náležité finanční ohodnocení vyučujících.
Rozumím steskům vysokoškolských učitelů na nízké společenské ocenění jejich práce i vysokoškolského vzdělávání, i jejich snaze o získání větších finančních prostředků do rozpočtů škol. Převážná většina pracuje za výrazně nižší platy než v jiných odvětvích, a to větším dílem z přesvědčení, dílem z rezignace či setrvačnosti.
Má nedávná zkušenost z návštěvy Tchaj-wanu potvrzuje, že investice do vzdělání talentovaného jedince se výsledně vyplácí v celostátním měřítku a stát se podle toho chová. Tedy umožňuje, aby vznikaly soukromé vysoké školy (založené na propojení s výzkumnou a výrobní základnou), ale také podporuje státní vzdělávací instituce. To zcela jistě neznamená nejen na Tchaj-wanu, že by mělo být vysoké školství bezplatné a "nárokové" pro každého zájemce. Je ovšem i ambicí mnohých tchajwanských rodin podpořit své schopné členy na studiích v zahraničí, vypůjčit si peníze a pomoci jim za každou cenu, protože věří v návratnost takové investice.
Tím se dostávám ke školnému. Nerozumím diskusi o čtyřech a půl či čtrnácti tisících korun školného ročně. Mám celkem čtyři vysokoškolské studenty v rodině a vidím, že lze studovat i nestátní vysokou, a přitom si vydělat na studia na brigádách. Jde totiž o to, zda si vysokoškolák cení budoucí titul a možnosti z něj plynoucí víc než jen veselý studentský život na účet rodičů.
Jistě, nelze zcela srovnávat různě náročné školy, různé sociální zázemí studentů, ale chci-li, mohu si přivydělat buď při studiu, nebo po dokončení školy na splátku studijní půjčky.
Motivace studenta, který ví, že si na studium významně připlácí, je podle mého názoru i zkušeností mnohem vyšší. Současně pak takový student klade vyšší nároky i na své učitele. Nevnímá také účast na přednáškách jen jako nutné zlo. Z tohoto hlediska je ovšem někdy obsah (ale i forma) vysokoškolské výuky hodně vzdálen reálné potřebě.
Nemá smysl připravovat studenta pouze v teoretické - akademické rovině bez vztahu k realitě, ale ani jej vzdělat jen v úzké profesní specializaci. Vysoké školy, odhlédneme-li například od medicíny, budou podle mého názoru vychovávat stále více absolventy schopné pracovat s informacemi, orientovat se v konkrétních problémech, umět jednat s lidmi - především je řídit. Nejdůležitější je "naučit se učit", naučit se kritickému myšlení, získat širší kulturní vzdělanost.
Přínos vzdělaných kreativních jedinců pro širší společnost je zřejmý. Přesto však nemohu souhlasit s paternalistickým přístupem sociálního státu, který s vizí vzdělaného národa hodlá zajistit dostupnost vysokoškolského studia pro nejširší masy za každou cenu. Aby získal potřebné prostředky, zatíží občany zbytečně vysokými daněmi s přísliby socialistické péče. Při osobní přímé zainteresovanosti na ceně studia by pak méně studovali ti, kteří často považují vysokou školu jen za prodloužení "bezstarostného mládí".
Jan Kasl
Autor je primátor hlavního města Prahy (ODS)
CITÁT: Motivace studenta, který ví, že si na studium významně připlácí, je podle mého názoru i zkušeností mnohem vyšší. Současně pak takový student klade větší nároky i na své učitele.
V posledních týdnech jsem si v Hospodářských novinách přečetl několik názorů na charakter vysokoškolského vzdělání. Plně souhlasím s publikovaným názorem Martina Římana, že jde o investici "do sebe". Z tohoto názoru pro mne jednoznačně vyplývá, že je nutné zvýšit osobní zainteresovanost studentů na studiu.
Považuji za zřejmé, že rozhodnutí jedince studovat vysokou školu a odložit vydělávání peněz na později je motivováno vidinou vyšších budoucích výnosů, lepšího uplatnění, i vyšší společenské prestiže a dalších výhod. Situace vysokých škol je v posledních letech hrozivá, dokonce ještě hrozivější v kontrastu k prohlášením a slibům současné vlády.
Jako člen správních rad několika pražských vysokých škol jsem si dobře vědom jejich složité situace. Na jedné straně se zvyšuje zájem o studium - tedy mladí (ale nejenom ti) zájemci chápou výhodnost investice "do sebe" z hlediska budoucích výhod a možností uplatnění, na druhé straně mají vysoké školy nedostatečné prostory pro výuku i ubytování studentů, nemají prostředky na vybavení moderními pomůckami a náležité finanční ohodnocení vyučujících.
Rozumím steskům vysokoškolských učitelů na nízké společenské ocenění jejich práce i vysokoškolského vzdělávání, i jejich snaze o získání větších finančních prostředků do rozpočtů škol. Převážná většina pracuje za výrazně nižší platy než v jiných odvětvích, a to větším dílem z přesvědčení, dílem z rezignace či setrvačnosti.
Má nedávná zkušenost z návštěvy Tchaj-wanu potvrzuje, že investice do vzdělání talentovaného jedince se výsledně vyplácí v celostátním měřítku a stát se podle toho chová. Tedy umožňuje, aby vznikaly soukromé vysoké školy (založené na propojení s výzkumnou a výrobní základnou), ale také podporuje státní vzdělávací instituce. To zcela jistě neznamená nejen na Tchaj-wanu, že by mělo být vysoké školství bezplatné a "nárokové" pro každého zájemce. Je ovšem i ambicí mnohých tchajwanských rodin podpořit své schopné členy na studiích v zahraničí, vypůjčit si peníze a pomoci jim za každou cenu, protože věří v návratnost takové investice.
Tím se dostávám ke školnému. Nerozumím diskusi o čtyřech a půl či čtrnácti tisících korun školného ročně. Mám celkem čtyři vysokoškolské studenty v rodině a vidím, že lze studovat i nestátní vysokou, a přitom si vydělat na studia na brigádách. Jde totiž o to, zda si vysokoškolák cení budoucí titul a možnosti z něj plynoucí víc než jen veselý studentský život na účet rodičů.
Jistě, nelze zcela srovnávat různě náročné školy, různé sociální zázemí studentů, ale chci-li, mohu si přivydělat buď při studiu, nebo po dokončení školy na splátku studijní půjčky.
Motivace studenta, který ví, že si na studium významně připlácí, je podle mého názoru i zkušeností mnohem vyšší. Současně pak takový student klade vyšší nároky i na své učitele. Nevnímá také účast na přednáškách jen jako nutné zlo. Z tohoto hlediska je ovšem někdy obsah (ale i forma) vysokoškolské výuky hodně vzdálen reálné potřebě.
Nemá smysl připravovat studenta pouze v teoretické - akademické rovině bez vztahu k realitě, ale ani jej vzdělat jen v úzké profesní specializaci. Vysoké školy, odhlédneme-li například od medicíny, budou podle mého názoru vychovávat stále více absolventy schopné pracovat s informacemi, orientovat se v konkrétních problémech, umět jednat s lidmi - především je řídit. Nejdůležitější je "naučit se učit", naučit se kritickému myšlení, získat širší kulturní vzdělanost.
Přínos vzdělaných kreativních jedinců pro širší společnost je zřejmý. Přesto však nemohu souhlasit s paternalistickým přístupem sociálního státu, který s vizí vzdělaného národa hodlá zajistit dostupnost vysokoškolského studia pro nejširší masy za každou cenu. Aby získal potřebné prostředky, zatíží občany zbytečně vysokými daněmi s přísliby socialistické péče. Při osobní přímé zainteresovanosti na ceně studia by pak méně studovali ti, kteří často považují vysokou školu jen za prodloužení "bezstarostného mládí".
Jan Kasl
Autor je primátor hlavního města Prahy (ODS)
CITÁT: Motivace studenta, který ví, že si na studium významně připlácí, je podle mého názoru i zkušeností mnohem vyšší. Současně pak takový student klade větší nároky i na své učitele.
2. října 2001
2. října 2001