UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák

V posledních týdnech je bohatě diskutována otázka rozvoje hlavního města Prahy ve vztahu k problematice UNESCO. Dne 25. 10. se konala Gremiální rada IPR (která je dle statutu poradním sborem ředitele Ondřeje Boháče), jejímž cílem bylo prodiskutovat doporučení vyplývající z březnové monitorovací mise UNESCO. Diskuse se účastnil také 1. náměstek primátora hlavního města Prahy pro územní rozvoj Petr Hlaváček. Praha je jedinečná tím, že zde v minulosti lidé vytvořili společnými silami nezpochybnitelné kvality. Ty UNESCO nazývá pojmem nadčasovou hodnotou světového významu. Podle Hlaváčka se současným přívalem turistů vymývá identita města, které postupně ztrácí iniciační schopnost a životnost, pro kterou bylo na seznam uvedeno.

* V mnoha městech se setkáváme s negativními vlivy masového turismu. Vídeň třeba nedávno představila novou strategii pro turistický ruch2, v níž píše, že nechce být „žádným čistě turistickým městem, žádnou vesnicí z pohádky, žádným disneyovským městem“. Jak to vidí Praha?

Komercionalizace centra Prahy, stejně jako i jiných měst, je určitě velice nepříjemný fakt. V našem prostředí se této problematiky dotkli autoři Management plánu, zabývajícího se správou Prahy jako památky UNESCO. Architekti Jan Sedlák a Miroslav Cikán v něm hovoří nejen o tom, že je nutné přistupovat diferencovaně, co se týče míry regulace a možné míry zásahů do historické substance města, tedy odlišovat, zda se nacházíme v památkové rezervaci nebo jeho ochranném pásmu, ale hovoří zejména o tom, že „vertikality města“ – dříve zejména sakrální stavby, instituce, galerie a významné památky, jsou mnohem méně ohroženy než to, co je označováno za „kulturní horizontálu města“. Tímto pojmem autoři Management plánu myslí úplně obyčejný, profánní život lidí ve městě, které tvoří společenství. Ale s překvapením jsem zjistil, že právě k tomuto palčivému tématu se bohužel Zpráva reaktivní monitorovací mise UNESCO vůbec nevyjadřovala, přestože v tomto směru bychom byli vděčni za nějaký názor a doporučení.

* Pokud chceme udržet život ve městě, je také otázkou, jak skloubit historické vrstvy města a potřebu jejich přetváření právě jeho novým potřebám, jak a kde město jako stále se proměňující organismus doplňovat.

To souvisí s tím, co mne trápí v diskusích, kde se často setkávám s mylným termínem „ochrana památek“. Jak zdůrazňuje Roman Koucký, autor knihy Pražské veduty, která skvěle definuje prostorovou kompozici Prahy, pojem „ochrana“ je zbytečně zavádějící a vůbec nevystihuje podstatu toho, jak se k památkám máme chovat. „Ochrana“ je chápána příliš úzce, spíš ve smyslu konzervace, znehybnění památky. Místo tohoto ale my bychom měli mluvit o „péči“ o naše historické dědictví a jeho rozvíjení. Vždyť samotné slovo cultura – kultura – je z definice „to, co je třeba pěstovat“. A právě o město pečujeme a staráme se. Pěstujeme jej a vylepšujeme kvůli sobě, ne kvůli UNESCO. Každý urbanistický nebo architektonický problém, ať jsou to výšky na nějakých specifických místech, nebo jak má být vytvořený ten který veřejný prostor, nebo jak má být jednotlivý dům začleněný do kontextu, je především otázka naší dohody, a ne toho, jestli to bude někde schvalováno v Paříži.

* Jak tedy vnímat zaslaná doporučení?

Myslím si, že by doporučení ze strany UNESCO neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi „protektorát“. Na druhou stranu mne při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních, interních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad 10 pater k posouzení do Paříže. V každém případě je to velice vážná věc, kterou se budeme velice kompetentně zabývat.

* Ještě jsem se chtěla vrátit k vazbě mezi pojmy pečování a rozvíjení, neboť podobný podtext obsahovala i konference Praha světová, organizovaná v prosinci 2017 Odborem památkové péče Magistrátu. Samotná konference, která se konala k 25. výročí zapsání Prahy na seznam UNESCO, nesla podtitul „Mezi rozvojem a ochranou“. Doufala jsem, že od té doby se již častěji bude hovořit o tom, že rozvoj i péče jsou slučitelné pojmy…

Měly by být, i proto jsem na přípravném workshopu před příjezdem mise UNESCO navrhl, abychom mluvili o Praze roku 2060 a zamysleli se, jak bude vypadat mapa „Outstanding Universal Value“ v budoucnosti, jaké nové vrstvy do města vložíme v průběhu 21. století. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím.

* Jedno z kritérií, pro které Praha byla zapsána na Seznam kulturního dědictví UNESCO, hovoří dokonce o tom, že vývoj Prahy je charakteristický tím, že vytvořil bohatou městskou strukturu, která je doplňovaná, vrstvená různými historickými styly dodnes. A v doručené Zprávě emisaři mj. ocenili také 20. století a jeho historickou vrstvu jako velice důležitou pro vývoj města. Nejen 20. století, ale i to 21. klade na rozvoj zcela nové nároky…

Proto je třeba mít širší pohled. Některá dříve významná, ale dnes již hospodářsky méně významná města podléhají masovému turismu snadněji. Představme si třeba Bruggy, Benátky, Telč, Český Krumlov… Je to pro ně v současnosti významný zdroj příjmu. Na druhou stranu jsou tu ale města jako Praha, která stále jsou hospodářským tahounem celého regionu, správním centrem státu, důležitým místem pro průmysl, zaměstnanost lidí, důležitým centrem pro školství, zdravotnictví, vědu, výzkum, obchod, kongresy. Podobně významná je Vídeň, Amsterdam… A na tyto metropole jsou kladeny mnohonásobně větší požadavky než na města, která se ocitla, třeba shodou náhod historických událostí, na „okraji zájmu“ obrazně, nebo i fyzicky. Třeba v momentě, kdy je začaly obcházet hlavní dopravní – a tedy i obchodní – trasy. Praha, jako jakýsi generátor rozvoje celé naší země, ale má mnoho slabostí. Těmi slabostmi myslím, že současné město vzniká strašně pomalu a s velkými obtížemi. Plánujeme a postupně připravujeme Rohan nebo Smíchov, ale to zdaleka nestačí současným potřebám.

* Čím to je, že vše tak dlouho trvá, že se výstavba včetně potřebné infrastruktury, navzdory všemu pokroku ve stavebnictví, realizuje tak pomalu?

Myslím si, že dnes zcela zbytečně a staromilsky očekáváme, že i v budoucnu budeme stavět části města jako v 19. století, se všemi definitivními vztahy. Neměnná a na staletí. A ten proces je na toto nastaven, na určitou definitivu, finální představu, která se nám ale stále obtížněji dohaduje. Myslím si, že ale tato cesta není jediná. Představte si prostorové vztahy jako v 19. století, v době, kdy hrabě Chotek a celá vlastenecká šlechta a společnost definovala pražská nábřeží s honosnými domy a institucemi, včetně Národního divadla. Vytvořili tak nový, v podstatě trvalý obraz města Prahy 19. století. To se dnes v mnoha místech – třeba v přestavbových územích – už může jevit jako nedostatečně dynamické. Stačí se podívat, jak dynamické a proměnlivé jsou mnohé obory lidské činnosti, generující stále se proměňující prostorové požadavky, na které by právě plánování mělo reagovat – zdravotnictví, produkce, věda, IT obory, prodej zboží a logistika, distribuce a výroba energií… A to vše nejlépe v udržitelném modu vstřícném k životnímu prostředí.

* Lze se ale zbavit zažitého způsobu plánování? Nebude tento přístup oponován zastánci kompozičních hledisek, neměnnosti města, plánovaného na staletí?

Určitě je kompoziční hledisko důležité a zásadní, ale není to jediný přístup. Třeba nás jednoho dne překvapí, že nějaké lokální centrum vznikne úplně jinde, než jsme předpokládali, život si najde cestu jinudy. Musíme se uvolnit i v tom, že dnes lze dělat dohody v území, které se třeba za 20 let zase promění. Všechny obory lidské činnosti nabyly na flexibilitě, jak jsem zmínil. A my dostatečně nevnímáme třeba i to, že mladá generace má potíže. A potíže mladé generace, například spojené s komplikacemi při zakládání rodiny v důsledku nedostupného bydlení, mohou v budoucnu znamenat potíže pro ekonomiku celé země. Protože v momentě, kdy mladým, inteligentním lidem, kteří třeba v Praze dostudují školu, nedokážeme nabídnout možnost žít tu kvalitní život, prohrajeme nakonec všichni.

* Diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, o Pražské památkové rezervaci, kterou UNESCO nazývá „core zone“, ale o ochranném pásmu Pražské památkové rezervace, tzv. „buffer zone“, někdy označované za tzv. nárazníkovou zónu, kterou máme v Praze suverénně jednu z největších na celém světě. Zatímco Řím, Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má ochrannou zónu desetkrát menší…

Ano. A ta pražská zahrnuje i s památkovou rezervací a dalšími územími, která jsou pod památkovou péčí, téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského dění, tedy stručně života města. U čtvrtí, nacházejících se v ochranném pásmu, je to extrémně vážná debata, protože to zasahuje do jádra skutečného života měst, kde probíhá autentický život. Ztotožňuji se v tomhle zcela s profesorem Michaelem Turnerem, že tyto oblasti (zejména brownfieldy) v nárazníkové zóně mají potenciál převzít tlak, který je vedený na centrum. Jejich úkolem je centru odlehčit a umožnit návrat bydlení a to, čemu se říká „autentické město“. A to je něco, co nás velice mrzí, že tuto problematiku UNESCO vůbec neidentifikovalo. Odvést přetlak právě do „ochranného pásma“, o kterém hovořil Michael Turner, a vyladit všechny požadavky na rozvoj města, tedy všechny 3 pilíře udržitelnosti – sociální, ekonomický i ekologický právě v širším centru, vně nejvzácnějšího historického jádra, které přílišný tlak nemůže ustát, to je myslím ta správnější cesta. Pokud tohle nevyslyšíme, bude i nadále turismus vymývat energii města úplně drasticky. Se všemi doprovodnými jevy, jako je komercionalizace prostoru a další, tak jak o tom hovoří i Vídeň ve své nové strategii.

* Pokud by byla umožněna výstavba příjemných nových městských čtvrtí s dostatečnou intenzitou aktivit v ochranném pásmu, co možná nejbližší možné návaznosti na živé městské centrum, kterému by tím bylo „odlehčeno“, jak zdůrazňoval profesor Turner, jak bychom se měli chovat právě v té nejvzácnější části středověce založeného historického jádra?

Je bezpochyby, že vstupy do památkové rezervace, třeba doplňování do proluk, mají být špičkové architektonické projevy, i rekonstrukce mají být velmi kvalitní, a ne banální. Rád konstatuji, že naše památková péče je kvalitní, ale mrzí mě, že spousta rekonstrukcí vykazuje prvky pokleslosti a replikantství, které falešně navozují dojem „historie“. Tento přístup považuji za nedostatečný dohled památkové péče. Naopak jde o to, i v památkové rezervaci postupovat mnohem více kontextuálně, s důrazem na skvělý projekt, kvalitní technologie a vysoce kvalitní řemeslnou práci.

* Zdařilé příklady byly i za minulého režimu, ani tehdy se mnohde nerekonstruovalo slepě, stačí se podívat na velice zdařilé rekonstrukce, které SURPMO realizovalo. Historické stavby byly doplňovány novými vstupy, typické citlivou interpretací historického tvarosloví inspirovanou současným architektonickým jazykem…

Přesně tak, když přijedu do italských měst a vidím, jak nádherně vloží velkorysý ocelový portál, který citlivě obohatí historickou budovu, využijí autentické technologie a řemeslné prvky, a přitom jde o prokazatelně současný vstup. Tak z takového přístupu mám opravdovou radost. Je pak zřejmé, že tato budova slouží autenticky i v našem století. Na takové intervence bychom se měli soustředit i u nás, ze starších i nových příkladů je zřejmé, že je umíme.

* Na Gremiální radě zaznělo, že zpráva monitorovací mise není a ani nemůže být soubor příkazů, protože ve vztahu UNESCO a České republiky jako svrchovaného státu jde o rovnocenný vztah… Na druhou stranu na akci setkání světových měst UNESCO ve Vídni, které jsem se účastnila, byla žádost o zasílání projektů do centrály UNESCO adresována směrem ke všem městům, která se konference zúčastnila…

Zásadní by bylo možná položit si otázku, zda značka UNESCO má do budoucna znamenat, že s úředníky v UNESCO budeme probírat každý projekt, a to nejen v samotné památkové rezervaci, ale i v jejím ochranném pásmu, které zahrnuje téměř polovinu souvisle zastavěné části Prahy. Představa, obsažená v doporučení, že máme projekty nad 10 pater posílat ke schválení, mne znepokojuje. Myslím si, že je to naše dohoda, a domnívám se, že takový postup je překvapivý. Těžko si dovedu představit stav, že bychom si vlastní město z hlediska kvality vystavěného prostředí nedokázali spravovat sami. Problémem ale je, že tento parametr se dá vyčíst z podepsaných dokumentů z doby zapsání Prahy na seznam Unesco. Nejsem si jist, že tehdy v devadesátých letech byla o tomto parametru vedena dostatečně hluboká a demokratické debata. S tím souvisí problematika HIA8, tedy posouzení dopadu na historické dědictví. HIA je primárně opatřením pro země, které nemají sofistikovaný proces památkové péče, což není náš případ. V Čechách máme v současnosti dvojstupňový proces, který je sám o sobě dost složitý. Kdyby se k tomu mělo přidat ještě další řízení, tak to určitě není ve prospěch důvěryhodnosti současných institucí, celého systému, a krom toho by se jednalo o práci pro další desítky specialistů, vysoce kvalifikovaných lidí, kterých máme již v současnosti v stávajícím systému nedostatek. Je tedy otázkou, zda se celý systém dále nezkomplikuje, neprodlouží, ale také neprodraží zaměstnáváním dalších úředníků.

* Zpráva mimo jiné pochválila nejen snahu Metropolitního plánu o nové stanovení výškové kompozice Prahy, konkrétně uvedla, že „Záměrné modelování terénních horizontů a panoramat Prahy u klíčových pohledů, tedy probíhající (a nekonečný) proces utváření obrazu města, je chvályhodná ambice.“, ale také pochválila knihu Pražské veduty, vydanou v roce 2018 Institutem plánování a rozvoje města. Ta podle mise je „…obzvlášť užitečná tím, že poskytuje kontext – vizuální, historický i polemický – pro vyvíjející se koncepci rozvoje na Pankráci.“

Když už jsme se dostali i k tomuto tématu, co mne na celé věci mrzí nejvíce, je způsob vedení polemiky v českém prostředí, odhlédneme-li od kontextu širšího. Češi začnou úplně vždycky na tom, v čem si nerozumí, a akcentují to, v čem se neshodneme. Přitom, jak uvedlo i UNESCO, přípravné analýzy pro Metropolitní plán, uvedené a prezentované v knize Pražské veduty, ukazují, že plán převažující část těch vedut vnímá jako hodnotu. Chrání většinu panoramatu Prahy a doplňuje, vlastně jen ve zlomcích procent, určitá místa, která si zaslouží dokomponovat. Můžeme se tedy nyní v klidu bavit jak. Při vědomí toho, že budovy na Pankráci byly zčásti vystavěny ještě před zápisem centra Prahy na Seznam světového dědictví. To, že v minulosti vznikaly výškové stavby v Praze nekoncepčně, a že některé horizonty jsou dnes v neuspokojivém kompozičním vztahu, by naše přemýšlení nemělo omezit na pouze jednu z otázek stavění do výšky. Právě naopak, s o to větší energií bychom měli vést diskusi zejména nad společným stanovením dobrých pravidel, díky kterým bychom mohli dosáhnout zlepšení vystavěného prostředí města. Co je pro mne velkým zklamáním, že i přese všechnu naši snahu, kterou vkládáme do debaty o problematice památkové péče a rozvoje města, část společnosti vytrvává v nebývalé osobní agresivitě, což se mi zdá lidsky nepochopitelné. Vybalancovat všechny zájmy není jednoduché, ve středu naší pozornosti by měla být kvalita života obyvatel, sestávající z mnoha komponentů. Neměli bychom omezovat náš pohled na problém, ale vidět věci v jejich celistvosti. Péče o historické dědictví musí zahrnovat i vytváření hodnot nových. A vnímání dalších veřejných zájmů, jako je dnes nedostatek dostupného bydlení, podfinancování dopravní infrastruktury a to především ve vazbě na udržitelné město s velkým U. Město, které na základě volby motivuje své obyvatele k co nejmenšímu používání individuální automobilové dopravy. A které dělá všechno proto, aby vytvořilo dostatečně intenzivní čtvrti, v kterých se žije, pracuje i rekreuje. Pro své současné i budoucí obyvatele.