01202003-Playboy-Rozhovor pro časopis Playboy
Rozhovor pro časopis Playboy
ROZHOVORY
Devětatřicetiletý terapeut Pavel Bém studoval na počátku devadesátých let obor veřejného zdravotnictví na John Hopkins University v Baltimore a na několika dalších amerických vysokých školách. Poté pracoval v Praze jako rodinný terapeut, konzultant, Světové zdravotnické organizace, poradce ministra, řídil K-Centrum pro drogově závislé a v uplynulých čtyřech letech byl starostou městské části Praha 6. S manželkou Radmilou a syny Jáchymem a Matoušem žije v podkroví nádherného starého domu na pomezí Dejvic, Letné, Hradčan a Chotkových sadů. Miluje svou rodinu, hory, lyžování, muziku a moderní umění. A také politiku.
28. listopadu 2002 byl MUDr. Pavel Bém zvolen na zasedání zastupitelstva primátorem hlavního města Prahy. Je 41. osobností ve funkci purkmistra, starosty a primátora od spojení svobodných královských měst pražských v jeden celek, k němuž došlo na základě dvorských dekretů v roce 1784.
Od vydání zákona č. 114/1920 Sb. ze 6. února 1920 o vytvoření Velké Prahy, který vstoupil v platnost na Nový rok 1922, se pražský starosta nazýval primátorem. Pavel Bém je v pořadí devatenáctým.
Od roku 1990 se v křesle primátora hlavního města Prahy vystřídali pánové Jaroslav Kořán, Milan Kondr, Jan Koukal, Jan Kasl a „letní král“ Igor Němec.
Pavel Bém chce otevřít radnici tak, aby sloužila všem Pražanům. Pomýšlel rovněž na to, že by nahradil Václava Klause v čele Občanské demokratické strany. Kdo je tento muž, který se raketovou rychlostí katapultoval do vrcholné politiky?
Spolupracovník Playboye Jaroslav Holoubek zejména ocenil, že Pavel Bém si dokázal najít čas pro naše čtenáře ve vypjaté době koaličních jednání, kdy se kariéra nadějného politika mohla každou chvíli nachýlit a zvrtnout. Přesto jejich povídání nezasáhla povolební nervozita.
Playboy:
Poslední čtyři roky jste byl starostou městského obvodu Praha 6. Co dobrého i špatného vám tato vaše praxe přinesla?
Bém:
Zkušenost pracovat se stovkami lidí, z nichž každý má jinou motivaci a jiné cíle. Nekonečné diskuse o záměrech, které jsou jistě chvályhodné, dobré a pro město zajímavé, ale jak o tom přesvědčit ty ostatní? Desítky, možná stovky hodin ztraceného času a na druhé straně radost z toho, když vymyslíte nějaký projekt a povede se vám ho dotáhnout do konce. Na začátku byl kus zarostlého pozemku a na konci stojí krásný dům s pečovatelskou službou pro seniory. Dostane dvě ocenění za stavbu roku a Cenu obce architektů. Tak vypadá moje radost. Nicméně myslím, že politika je práce jako jakákoliv jiná.
Playboy:
Koketoval jste už v mládí s myšlenkou, že půjdete do politiky?
Bém:
Ne, nikdy. Na druhé straně jsem byl často v rolích, ve kterých se ode mne očekávalo rozhodování, řízení a vedení.
Playboy:
Čím jste chtěl být jako kluk?
Bém:
Prošel jsem všemi klukovskými sny, kosmonautickými počínaje. Chodil jsem často do hvězdárny, chtěl se stát cestovatelem, dobrodruhem. Ještě jako dospívající dítě jsem vášnivě sbíral vzácné minerály, dodnes mám na půdě zajímavou sbírku. Na střední škole jsem měl představu spíše o humanitních vědách. Uvažoval jsem o filozofické fakultě, ale nakonec jsem skončil na medicíně.
Playboy:
Co vás k tomu přimělo?
Bém:
Určitě rodiče. Moje maminka pochází z rozvětvené lékařské rodiny. Sama se lékařkou nestala a jak to tak bývá, nesplněné sny a cíle se promítají do vlastních dětí. A tak jsem vystudoval lékařskou fakultu a stal se psychiatrem.
Playboy:
Který politik posledních dvou set let vám byl nejbližší? Koho jste rád četl?
Bém:
Nemám klasické politiky jako vzor. Samozřejmě jsem četl a studoval T.G. Masaryka, ale nikdy jsem ho nevnímal jako nezpochybnitelnou autoritu. Naopak, postupem času jsem si začal všímat v prvorepublikovém dění jiných autorit, jako byl třeba Antonín Švehla, který je i dnes pro mě nesmírně zajímavou figurou.
Playboy:
Co třeba takový anglický konzervativismus, ten vás neoslovil?
Bém:
Ve slavné éře Margaret Thatcher jsem ho vnímal spíše periféií svého zraku, ale musím říct, že v poslední době je mi čím dál tím bližší. Není to směr či zdroj, z kterého bych vyrůstal, chápu ho spíš historicky. Mimořádně zajímavý je pro mě čas předválečné a válečné politiky, kdy se utvářelo budoucí uspořádání Evropy a světa. Co vede politika, zodpovědného za milionové národy, k tomu, aby učinil zrovna takové a ne jiné rozhodnutí? Jaké osobnostní a sociálně-psychologické faktory mohou takové rozhodnutí ovlivnit?
Playboy:
Dá se říct, že lékařská a psychiatrická praxe vám dala pro práci politika asi dost dobré vybavení, ne?
Bém:
Stoprocentně. Když se podíváte na některé politiky minulého stolení, zjistíte, že řada z nich by unesla některou z psychiatrických nálepek. Byly mezi nimi velké osobnosti, ale kdesi uvnitř tajily zákoutí, která nás mohou překvapit. Taková psychologická sonda do lidské duše mi samozřejmě pomáhá pochopit spoustu věcí dříve, než se to podaří kolegům či soupeřům.
Playboy:
Lékař, mám teď na mysli spíš obvodního doktora, se přece jenom často musí rozhodnout sám, kdežto politika je týmová práce. Co je vám bližší?
Bém:
Vždy jsem pracoval v týmu, ať už jako lékař či psychoterapeut. V našem oboru je to mimořádně důležité, protože lékař obecně a psychiatr obzvlášť má v rukou obrovskou moc. Pracujete-li s člověkem, který má problémy, snadno se stane, že skutečná realita je jenom distorzí, odrazem a zrcadlem vašeho pohledu na svět a nemusí být vždy odpovědí na příčinu problému. Řada dobrých psychologů, psychoterapeutů a psychiatrů má kolem sebe týmy spolupracovníků, které jim podávají zpětnou vazbu o tom, jestli cesta, kterou se ubírají, je ta správná.
Playboy:
Jak se jmenuje ten váš kocour, co se mi usadil na klíně a jehož počínání omlouváte slovy: „To se musíte zvyknout.“ Není to nějaká přešlechtěná rasa?
Bém:
Jmenuje se Bilbo a je křížencem krásné sibiřské kočky a naprosto obyčejného nafoukaného vesnického proutníka.
Playboy:
Kde jste prožíval dětství?
Bém:
Větší část v Praze 6, na Petřinách, v Břevnově a Dejvicích.
Playboy:
Tam také se odehrávala vaše první milostná dobrodružství?
Bém:
To půvabné namlouvání a milostné hrátky se odehrávaly v romantickém areálu břevnovského kláštera. Vůbec první klasické pubertální dobrodružství jsem prožil v malebném zákoutí starých Střešovic pod útesy opukových skal.
Playboy:
Kde jste si našel svoji ženu? Všiml jste si jí už někdy předtím, než jste se poznali?
Bém:
Teď mě napadá, že se známe snad odjakživa. Jako dítě jsem vyrůstal ve skautském oddílu a moje žena chodila do jiného, nicméně podobného.Ona do „Dvojky“, já do „Dvaadvacítky“, kam po válce chodil i prezident Václav Havel. Kromě toho, že dobrý skaut se drží junáckých zásad a principů mravnosti a čestnosti, přece jenom se ti dospívající občas podívají po svém sexuálním protějšku. A tak se stalo, že mě slečna ze spřáteleného oddílu uchvátila natolik, že jsem ji začal balit. Ani přesně nevím, kolik mi v té době vlastně bylo. Vážně jsme spolu začali chodit asi v šestnácti.
Playboy:
Kdy jste se ženil?
Bém:
V roce 1987.
Playboy:
Manželka však není lékařka, ani nedělá politiku…
Bém:
Radmila je učitelka, v současné době řídí malotřídní školu na západním okraji Prahy. V obci žije pár set obyvatel a kromě obecního úřadu tam mají obchod, hospodu a školu. Jako za starých časů. Škola se tak stává zcela přirozeným a často jediným osvětovým centrem.
Playboy:
Máte ve svém denním programu nějakou dobu, nebo chvíli, kdy jste celá rodina pohromadě a nenecháte si ujít její zavedený rituál?
Bém:
Každé ráno se probouzíme společně. Děti si na poslední chvíli připravují tašky do školy a zjišťují, že nemají napsané úkoly, nebo že si měly sehnat něco, co se už ráno v sedm opatřit nedá. Ranní čas je poměrně uspěchaný, přesto je to jedna z mála chvil, kdy se rodina sejde celá. Občas se podaří společná večeře, důležité jsou pak rodinné víkendy. Dvanáctiletý Jáchym a devítiletý Matouš jsou nesmírně aktivní – věnují se fotbalu, floorballu, baseballu, klavíru a keramice, což také znamená poměrně složitou organizaci rozvážení a převážení, o které se s manželkou dělíme. Občas s kluky napíšu domácí úkol, přesto moje profese znamená, že domů přicházím často až v pozdních večerních hodinách.
Playboy:
Někteří příslušníci generace vašich rodičů se rozhodli pro emigraci do ciziny. Dnes se setkáváme s dvojím názorem – byla to odvaha, nebo zbabělost? Chtěl jste někdy odejít za hranice?
Bém:
Já o emigraci nikdy neuvažoval. V letech 1990 až 1992 jsem žil ve Spojených státech a byl jsem tak vlastně konfrontován s možností tam zůstat. V té době by se to už nedalo nazvat emigrací, ale spíše přesídlením. Tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi záleží na tom, kde žiju, jak cítím a vnímám své kořeny. Vlastně ani nevím, co by mě muselo donutit k emigraci. Uvědomuji si, že mám v sobě hluboce zakořeněnou národní identitu. Nesmírně si jí cením a jsem ochoten pro ni hodně obětovat.
Playboy:
Věříte v Boha?
Bém:
Nejsem ateista, jsem věřící, ale neřadím se do žádné z denominací, které by mě mohly zaškatulkovat a svým katechismem vzít to, co já ve víře spatřuji nejvýznamnějšího. To nejcennější je pokora a vědomí, že je zde něco, co lidi spojuje, co je přesahuje, co má nějaký mravně ideální rozměr a co je v každém koutu této zeměkoule jiné. Moje žena pochází z rodiny baptistického kněze, já měl možnost postupně konfrontovat tři náboženské systémy – katolický, evangelický i židovský. Složitě jsem v nich hledal jednotu, proto jsem se o to přestal snažit a nepovažuji to za důležité.
Playboy:
Jako politik však budete muset hledat nějakou jednotu. Když padla železná opona, říkalo se, že ideologie skončily a svět se bude nudit. A ono houby, znovu se ve své nahotě objevil problém křesťané versus islám. Muslimové označují západní spotřební kulturu za zkaženou a nebezpečnou a přičítají to nejenom Spojeným státům americkým, ale i globalizaci a nedostatku mravnosti v okolním světě. V čem vy sám spatřujete východiska?
Bém:
Začněme u jednotlivce – každý má své povinnosti a zodpovědnost za něco, za někoho, za své blízké, za své podřízené, politik pak za své město nebo za svou zemi. Každý člověk, politika nevyjímaje, má svůj názor, své tradice, v něco věří a v něco ne, jisté principy sdílí, jiné nesdílí. Já v sobě nosím zodpovědnost za všechny věci, které jsem kdy udělal, a vnímám to velmi naléhavě. Druhá věc je to, co se děje s dnešním světem, zdali je horší a nebezpečnější a naše budoucnost temnější, například důsledkem militantních postojů jeho muslimské části. V tomto ohledu si nejsem tak úplně jist. Mimořádně blízkou zkušenost nám poskytla balkánská válka. Na jedné straně střet různých náboženství a kultur, na straně druhé konfrontace s politickým řešením problému. Do těchto historicko-politických a náboženských kořenů vstupovali politici. Každopádně jsem přesvědčen a dovolím si to tvrdit, že kdyby na místě Radovana Karadžiče v té době stál někdo jiný, balkánský konflikt by nikdy nedozrál do té podoby, jak jej známe. Zodpovědnost dnešního politika je větší, než zodpovědnost monarchy či autokrata z předcházejících století. Je obrovská hlavně v rukou těch nejmocnějších, to znamená představitelů ekonomicky nejvyspělejších zemí. Někdy si říkám, že jejich schopnost a ochota naslouchat a porozumět podstatě dnešních problémů je opravdu menší, než by měla být.
Playboy:
Na druhé straně si miliony lidí ve světě podupávají s verši z Internacionály: „My ničím nejsme, buďme vším!“ Dialog mezi nimi a těmi nejmocnějšími nikdy k ničemu nevedl. Nebyla náhodou lepší konstituční monarchie, kdy císař pán řekl, bude to tak a tak?
Bém:
Parlamentní demokracie a liberální světonázor, který vychází z představy, že svobodný jedinec může svou vlastní iniciativou dát nejen sobě, ale celé společnosti daleko víc, než pokud je řízen a veden paternalistickým státem, je to nejlepší, co tisíce let vývoje lidské společnosti přinesly. Nicméně je to systém poměrně drahý a nákladný, organizačně náročný a složitý. Daleko složitější, než je konstituční monarchie či jakýkoliv autokratický a autoritativní systém. Ale bylo by naivní se domnívat, že v dobách osvícené autokracie nebyly války, že nedocházelo k náboženským střetům a sporům. Současný systém je skutečně asi to nejlepší, co si můžeme přát. Otázka je, jak s ním umíme zacházet, jak umíme využít předností, které nabízí. Jsme konfrontování s apatií lidí k politickému systému, s nedůvěrou v polické strany. Obojí se projevuje nízkou volební účastí a lhostejností, která generuje strašně nebezpečnou větu: „Ono se stejně nic nezmění.“ A to je závažné onemocnění současného světa. Pocit, že jako jednotlivec nemám možnost ovlivnit složitou zastupitelskou formou demokracie běh veřejných věcí. Tento fenomén není jen problémem České republiky, ale i okolních postkomunistických zemí. Nízká volební účast dokonce trápí také vyspělou Evropu, například Velkou Británii.
Playboy:
Fotografujete se rád?
Bém:
Už jsem si na to zvykl.
Playboy:
A sám nefotografujete?
Rád fotím – hory, přírodu, lidi. Přirozené situace, třeba stařenku z Jávy, která obdělává rýžové pole, nebo mexického Indiána, který si dává svoji třetí ohnivou vodu a míní, že ta třetí bude zároveň tou poslední.
Playboy:
Vašemu pokoji vévodí krásný klavír. Kdo na něj hraje, vy, nebo děti?
Bém:
Všichni. Já asi nejvíc. Jako malé dítě jsem hrál z povinnosti a do patnácti let jsem vlastně klavír nenáviděl. Teprve pak jsem mu přišel na chuť a dnes jsem moc rád, že jsem se naučil hrát. U našich dětí je to stejné. Oba kluci hrají, ale když je máte donutit k tomu, aby trénovali stupnice, máte pocit, že se na nich dopouštíte největšího zločinu.
Playboy:
Jezdíte rád autem?
Bém:
Auto mám rád, i když nejsem sběratelem automobilových zážitků. Považuji ho za skvělý nástroj naší civilizace, ale také za velmi nebezpečnou zbraň v rukou, do kterých nepatří.
Playboy:
V září jsem vás viděl na Staroměstském náměstí v Praze na startu běhu Mattoni Grand Prix. Taky vím, že máte rád vše, co souvisí s horami. Sportujete pravidelně?
Bém:
Jsem horolezec a při poměrně náročné práci, kterou dneska mám, se stále snažím udržet si fyzickou kondici. Hory a skály jsou můj největší koníček. Rád jezdím na lyžích a na kole, hraju tenis.
Playboy:
Kde všude jste lezl?
Bém:
Všude možně. S výjimkou Afriky a Austrálie se mi podařilo procestovat celý svět. Lezl jsem ve velkých horách v Asii – v kavkazské oblasti, Pamíru, v Číně. V Jižní Americe jsem slézal peruánské Andy, v Evropě Alpy, ale mé rodné hory jsou Vysoké Tatry.
Playboy:
Máte čas na čtení, nebo na návštěvu kina?
Bém:
Čtu rád, ale, bohužel, času mám čím dál míň.
Playboy:
Co vám bylo z literatury nejbližší? Romány, nebo literatura faktu?
Bém:
Neměl jsem úplně vyhraněné žánry, četl jsem všechno od klasiky přes historický válečný román až po detektivky. Mezi oblíbené autory řadím Havlíčka, Čapka, Nezvala, ale i Březinu, Sovu či Viktora Dyka. Nedám dopustit na Michaila Bulgakova a Borise Pasternaka. Hodně času jsem strávil s hobity a čaroději J. R. Tolkiena v jeho světě fantazie.
Playboy:
Během našeho rozhovoru si dáváte čaj. Znamená to že nepijete vůbec kávu?
Bém:
Mám raději čaj.
Playboy:
A co víno?
Bém:
Víno mám rád.
Playboy:
Moravské, nebo chilské?
Bém:
Mojí nejoblíbenější oblastí jsou možná překvapivě severní Čechy – Roudnice nad Labem, Mělník. Musím říct, že na tato vína nedám dopustit. Mají v sobě nádech nerudovské romance o Karlu IV., který vede řeč se svým Buškem z Velhartic: „Král však náhle prsknul: to že je víno, tenhle kvas? Vždyť křiví ústa, láme vaz – a zlostně rukou mrsknul. Eh, vezu révu z Burgund sem a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebná česká zem.“ Na druhé straně, dobře vyzrálé a sluncem nasycené jihoafrické nebo chilské víno, nebo takový Cabernet Sauvignon z Napa Valley v Kalifornii, to je pochopitelně také skvělá záležitost.
Playboy:
Znáte se dobře s Václavem Havlem?
Bém:
Znám ho poměrně dlouho, ještě za komunismu jsem chodil na zakázané performance jeho her. Máme řadu společných přátel.
Playboy:
Jak byste charakterizoval svou generaci, která se teď chystá vystřídat generaci Václava Havla a Václava Klause?
Bém:
Nazval bych ji ztracenou a znovu objevenou. Největší intelektuální a kreativní rozlet, který přichází ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti, jsme prožívali na začátku osmdesátých let, tedy v dobách mimořádně tuhé, řekl bych nejtužší normalizace. Vyrůstali jsme v třídní nenávisti vůči tehdejšímu nomenklaturnímu komunistickému zřízení. Víme, co nechceme a proti čemu se musíme vymezit. Sametová revoluce nicméně přišla ještě v době, kdy jsme si mohli naplno prožít, stát se jejími aktivními účastníky. Začátek devadesátých let zastihl mou generaci ještě v plné síle, najednou jsme mohli studovat i v zahraničí, cestovat. Jsem přesvědčen, že naše generace je a bude mimořádně silná. Máme v sobě sílu, ale i potřebné brzdy.
Playboy:
Chodíte rád na rauty?
Bém:
Jak na které.
Playboy:
Kdo se vám stará o šatník? Necháte si obleky šít, nebo kupujete běžnou konfekci?
Bém:
Několikrát v životě jsem se pokusil koupit si oblek a vždy jsem těžce splakal nad výdělkem. Od jisté doby si nechávám radit a oblek mi kupují profesionálové. Ti vědí nejlíp, do čeho mě obléknout. Lidi mají dělat věci, kterým rozumí, a já nejsem odborník na oblékání.
Playboy:
Líbí se vám černovlásky, nebo blondýny?
Bém:
Moje žena je černovláska, přesto jsem vždy koukal spíše po blondýnkách. Na druhou stranu krása ženy je v postavě, osobnosti, charakteru. Velmi důležité jsou její oči.
Playboy:
Při pohledu na ženu vás nejvíce zaujmou nejdříve ňadra, nebo nohy a zadek?
Bém:
Téměř vždy postupuji odshora dolů – nejdříve ňadra, pak zadek, potom nohy.
Playboy:
Prohlížíte si někdy pornografické časopisy?
Bém:
Jako teenagerovi mi nemohlo zůstat utajeno vůbec nic. Jako zralý muž dávám přednost kvalitnímu časopisu, zajímavému textu a dobré fotografii.
Playboy:
Neměl jste v USA pokušení plácnout nějakou krásnou ženu po zadku a dopustit se tolik obávaného harassmentu?
Bém:
„Harašení“ bylo již na začátku devadesátých let ve Spojených státech velkým společenským a politickým tématem. Přiznám se, že jsem mu nikdy příliš nerozuměl. Je rozdíl mezi zcela přirozeným a možná jiskřivým vztahem mezi mužem a ženou na pracovišti či jinde a mezi skutečným psychickým traumatem, které muž způsobí ženě tím, že ji sexuálně obtěžuje. Myslím, že to Američané trochu přehánějí.
Playboy:
Budete se zasazovat o to, aby se v politice objevilo více žen? Jsou rozdíly v politických schopnostech mužů a žen?
Bém:
Ženy jsou jako kdekoliv jinde kořením i pro politický život. Jsem nepřítelem „kvót“ a matematické emancipace, přesto by mě více žen v politice potěšilo. Ženy mají mnoho předností – jsou trpělivé, vytrvalé, věrné – a to platí jak v životě, tak v politice.
Playboy:
Často se setkávám s názorem, že tak jako si lidi zvykli na tabák a na alkohol, zvyknou si časem i na drogy. Co si o tom myslíte vy jako odborník – stanou se drogy tolerovanou záležitostí?
Bém:
Historie praví, že na španělském královském dvoře padaly hlavy, když se potají kouřily tabákové listy, přivezené z Ameriky. Dnes je tabák přirozenou součástí našeho života a bohužel jen v České republice umírá na následky dlouhodobého kouření více než 22 tisíc lidí. Podobný vývoj bychom mohli sledovat u alkoholu – od démonizovaného, zakazovaného a tvrdě postihovaného „ovoce“ až po úplnou společenskou akceptaci. Na člověka, který nepije, se dnes díváme téměř jako na podivína. Lze předpokládat, že v budoucnosti, kterou měříme nikoli na desetiletí, ale na staletí, se i pohled na řadu dnes zakázaných drog změní. Je možné, že marihuana a produkty konopí projdou stejnou peripetií, jako prošly tabák a alkohol, a podobný osud potká i mnohem nebezpečnější drogy, jako je heroin či kokain. Realitou je, že jde o látky, které lidskému organismu nikoliv pomáhají, ale naopak škodí. Mohou zničit celou nastupující generaci. Jako psychiatr a lékař z oboru jsem viděl stovky a tisíce závislých osob a také stovky těch, kteří kvůli drogám zemřeli. Nepatřím do kategorie zastánců liberalizace drog, v tomto pohledu jsem velmi opatrný. Vím, že v dnešním postmoderním světě dokáže tržní tlak a síla médií vytvořit neodolatelnou poptávku po zakázaných drogách. Přesto je velmi pravděpodobné, že měříme-li fenomén zakázaných drog pohledem staletí, tak řada dnes odsuzovaných psychoaktivních látek se jednou stane legální součástí západoevropského světa.
Playboy:
Okusil jste sám někdy nějakou drogu?
Bém:
Jsem příležitostný konzument alkoholických nápojů, mám rád víno, občas si dám pivo. Cigarety nekouřím. A jiné drogy? Jako teenager jsem některé z nich vyzkoušel, jako lékař jsem pak měl možnost zúčastnit se v USA několika legálních rituálů s použitím halucinogenních látek. Zkušenost to byla jistě zajímavá, přesto bych ji nepřeceňoval a nastupující generaci rozhodně nedoporučoval.
Playboy:
Co považujete za svůj největší životní průšvih? Jste ochoten se k němu přiznat?
Bém:
Zažil jsem spoustu průšvihů, ale všechny nakonec dobře dopadly. Na střední škole jsem patřil mezi poměrně dobré studenty, nicméně takové, kteří se rádi zúčastnili kdejaké lumpárny. V horách jsem se několikrát dostal do situace, kdy člověk bojuje o holý život a je konfrontován s nepřízní osudu či počasí. Uvězněn na skalní stěně v nadmořské výšce několik tisíc metrů. Nemůžete ani nahoru, ani dolů. Jednou jsme při sestupu ze sedm a půl tisíce metrů vysoké hory v Pamíru zabloudili v nočních hodinách na nepřehledné sněhové pláni. Pak jsme prostě náhodou našli náš stan. Musím zaklepat na dřevo, že všechny průšvihy, do kterých jsem se kdy v životě dostal, měly šťastné rozuzlení. Jako by mi zářila nějaká šťastná hvězda.
Playboy:
Jak a kde budete trávit letošní Vánoce?
Bém:
Doma v rodinném kruhu s manželkou, dětmi, kocourem a určitě také s oběma babičkami. A málem jsem zapomněl na kapra ve vaně.
Playboy, leden 2003
autor: Jaroslav Holoubek