05102004-projev-MUDr. Pavel Bém, primátor hl. m. Prahy-Uvítací projev na Fóru pro udržitelný rozvoj

Uvítací projev na Fóru pro udržitelný rozvoj

Datum: 10.5. 2004

Místo konání: jednací sál Zastupitelstva  hl. m. Prahy, Magistrát hl. m. Prahy

Vážené dámy, vážení pánové,

je mi ctí uvítat Vás všechny zde, v zastupitelském sále hlavního města Prahy. S radostí jsem převzal záštitu nad vaším dnešním jednáním, které nese název „Fórum pro udržitelný rozvoj 2004“. Měl jsem možnost prostudovat si základní materiál, který s vaším dnešním setkáním souvisí: „Návrh Strategie udržitelného rozvoje České republiky“ a musím konstatovat, že se z mého pohledu jedná o dokument velmi zajímavý, a to i v kontextu historického vývoje pohledu na tuto problematiku.

Myslím, že každý člověk, který se jen trochu zajímá o věci veřejné, musí již z podstaty sledovat tak zásadní debatu o tom, jak definujeme místo člověka v rámci přírodního, ekonomického a sociálního řádu této planety. Je dnes možná až s podivem, že tuto debatu poprvé v serioznějším vědeckém hávu nezačali ani přírodovědci, ani historikové, nýbrž ekonomové. Bude tomu již skoro 200 let, co slavný britský ekonom David Ricardo shrnul poznatky svých předchůdců, zejména dalšího britského ekonoma Thomase Malthuse, a poprvé nastínil pochybnosti o udržitelnosti rozvoje současným tempem.

Od jeho dob jsme svědky diskuse oscilující mezi dvěma extrémy: mezi katastrofickými scénáři, které lidstvu předpovídají v kratším či delším rozmezí hořký konec a požadují razantní omezení současného tempa rozvoje, a postojem, který lze stručně nazvat „po nás potopa“. Nejvýraznějším zhmotněním prvního extrémního proudu je kniha „Limity růstu“ z roku 1972, která byla skupinou vědců sepsána na objednávku tzv. Římského klubu a která, jak dnes už víme mylně, předestírá v horizontu několika desítek let vyčerpání zdrojů některých klíčových surovin.

Naproti tomu se dnes začínají do širšího společenského podvědomí dostávat nové teorie, které narušují monopol katastrofických vizí, ať již se jedná o koncept globálního oteplování nebo vyčerpání přírodních zdrojů. Zářným příkladem takové snahy může být možná kontroverzní, ale jinak velmi progresivní dánský ekolog Bjorn Lomborg, který usilovně a vcelku přesvědčivě bojuje za vyvrácení některých vžitých a mylných představ.

Dokáži si představit, jak složité a pracné musí být v tomto kontextu neustálé a akcelerující názorové proměny zpracovat koncepční materiál, který si klade vysoké cíle: nastavit paradigma pro přístup České republiky k této široké problematice. Přitom je zcela jasné, že největším problémem tohoto typu práce je vtisknout mu do vínku jistou nadčasovost, protože víme, že v delším časovém horizontu se v České republice pravděpodobně vystřídají vlády vycházející z odlišných myšlenkových schémat. Tento fakt by měl být respektován i při zpracování této koncepce, pokud si chce činit nárok na přežití více než jen několika následujících let.

Když jsem si pročítal kapitolu „Východiska a principy strategie udržitelného rozvoje“, střídavě jsem kladl otázku, z jakého myšlenkového schématu vychází tato koncepce. Považuji za velmi pozitivní, že zcela jednoznačně byl za elementární princip označen tzv. antropocentrický přístup, který uznává postavení člověka v řádu této planety jako naprosto unikátní. Stejně tak důležitá je i konstatace úcty k lidskému elementu, k produktům jeho mysli a práce.

Na druhou stranu si při dalším čtení koncepce kladu otázku, proč do ní autoři vnořili i principy, které se s těmi výše uvedenými příliš neslučují, nebo jsou s nimi dokonce v rozporu. Jako jeden z příkladů bych velmi rád uvedl tzv. ekologickou daň, kterou autoři považují za součást ekonomického pilíře a slibují si od tohoto kroku samozřejmé zvýšení konkurenceschopnosti ekonomiky. Když si ale projdu diskuse o opatřeních, která mají stimulovat spotřebitele (občany) k preferenci takzvaných ekologicky šetrných produktů, jejich závěry již tak jednoznačné nejsou. Dle ekonomických principů je odvrácenou stranou mince jakéhokoliv nepřirozeného preferování a subvencování totiž mimo jiné plýtvání zdroji v situaci, kdy hlavním účelem preferenčního opatření je tomuto plýtvání zabránit. Vzniká tak ekonomický paradox, který by se spíše dal nazvat paradoxem státní intervence.

 Ačkoliv se mohu ztotožnit s analýzou historie a současnosti problémů České republiky a odvahou je pojmenovat (např. geometricky rostoucí zadlužení, populační past, zastaralý penzijní systém, špatné školství), nejsem si jistý, že apriorně zvolený přístup formou státní intervence je účinným řešením kteréhokoliv jmenovaného problému. Je otázkou, jestli navrhovaná opatření – i když možná nezamýšleně – nebudou mít za následek zvětšení role státu v životě občanů i přesto, že cíl by měl být opačný.

Myslím, že obsáhlost mých poznámek byla na uvítací projev až nezvyklá, proto bych teď velmi rád vyjádřil přání, že snad některé z mých úvah k této komplexní problematice budou námětem k zamyšlení při průběhu vaší dnešní diskuse. K ní si vám dovolím popřát hodně trpělivosti a úspěchu při prosazování vašich názorů.